Měsíc prosinec, kdysi zvaný prasinec, připomíná, že zima je obdobím zabíjaček. Doba hojnosti, vykrmování, abychom přestáli kruté zimní měsíce se dnes změnila v dobu, kdy si člověk může dopřát luxusu vlastní domácí zabíjačky. Pominu předpisy Evropské unie o výslužkách, zabíjení a podobných záležitostech, protože Brusel je daleko a do moravských hvozdů podobné ozvěny dolehnou jen jako kuriozita. Jak říkávala moje babička: „Bůh je mocný, ale Rusko je veliký“.

Taková domácí zabíjačka je nejen gastronomickou, ale i společenskou událostí. Z prasete se kromě paznehtů spotřebuje naprosto všechno. Navíc je to mužská záležitost, ženy jen topí, krájí cibuli, strouhají jablka a křen a vaří, ale porážka, bourání, výroba jitrnic a jelit, ochucování paštik – k tomu se prostě ženy na Vysočině nepouštějí. Zažil jsem jedinou výjimku – Pepého maminku, které dovolili, aby míchala krví. Ale to jen proto, že má doktorát lékařství.

Konečně jsem se dostal do pozice, že mohu citovat sám sebe z knihy „Liga destilatérů a kurzy hladovění“, kde jednu velkou kapitolu věnuji zabíjačkám. Z návštěvy příbuzných,kteří se rozhodli oslavit svá životní jubilea sezváním nejbližších příbuzných a pečením selátka se stal krásný doklad lidské sounáležitosti a obětavosti. Dnes je to trochu móda objednat si selátko u odborníků, kteří nejen přivezou pašíka, ale i grilovaní zařízení a tajuplné směsi, které selátku dodávají neopakovatelnou chuť. Protože prase má nejvíc příbuzných, objednal můj bratranec devadesátikilové sele, které přivezl kuchař, napíchal je obrovskými injekcemi směsí česneku a dalších pochutin a prasátko umístil do sklepa, aby se odleželo.

Ten rok ale udeřila převeliká vedra a tak i když ve sklepě bývalo 6 stupňů, jako v nedaleké hrobce Pernštejnů, to léto teplota ve sklepě stoupla na 13 stupňů. První den z temnot zavanula při kontrole na bratránka omamná vůně, ale třetí den se do slibného odéru vloudila nepatřičná nota. Odborník prozatím prase zachránil tím, že je omyl, znovu napustil vonnou směsí a uvažovalo se, co dál. Devadesátikilové prase do ledničky nedostanete, to dá rozum. Stovka pozvaných hostů, kteří měli přijet až za tři dny, mohla ostrouhat. Nezbývalo, než přinést vanu, vložit do ní prase a zalít vodou. Ta bývala čerpána z hloubky 50 metrů z nedaleké přehrady, ale toho roku i ona měla teplotu 16 stupňů. Bylo třeba vodu chladit, stejně jako u atomového reaktoru. Pokud by se to nepodařilo, následky mohly být obdobné. Jen namísto uhlíkových tyčí příbuzní zasunovali do vany k praseti umělohmotné lahve s ledem, namraženým v ledničce. Po jednom dni se tak konečně podařilo teplotu vody srazit pod deset stupňů. Ale za jakou cenu? Příbuzní se tři dny nemohli koupat, navíc praseti, které leželo ve vaně na zádech, čouhaly nožky. Na ně navlékli kelímky, aby po nich nelezly mouchy. K výměně lahví s ledem bylo třeba dnem i nocí vstávat každé dvě hodiny. Prase však bylo zachráněno.

V sobotu vypukla očekávaná žranice. Při opékání poléval onen přizvaný odborník prase pivem, aby získalo krásnou kůrčičku. Pivem nešetřil ani na sobě a občas to ještě vylepšil stopečkou slivovice. Podle svědectví příbuzných a hostí bylo prase báječné. Jediný, kdo na infarktovou situaci trochu doplatil, byl onen odborník. Ze samého štěstí, že všechno dobře dopadlo, se „ožral jako prase“ a skončil na záchytce.

(fejeton je malou ukázkou z knihy „Gastrošílenci“)