Čtenáři mých cestovních zpráv by při popisu třetí cesty do italského Toskánska asi mohli nabýt dojmu trapného opakování – bydlíváme na stejném místě, v usedlosti, kterou nechal postavit kníže Piccolomini, jezdíváme na tatáž místa, pijeme podobná vína, jako vždy. Přesto právě tahle cesta ukázala, že v Toskánsku je stále co k objevování, ať už jde o architektonické, gastronomické či enologické skvosty. Týden jsem strávil ve společnosti umělecké, s režisérem Vítkem Karasem a hercem Václavem Šandou, proto jsem vše pojal jako cvičení ve vnímání krás všeho druhu. Moje zpráva tedy nebude obvyklým popisem cesty, ale tematickými poznámkami, pokud tedy vydržíte číst dál. 

Toskánská krajina, její fauna a flóra

Nelze říci, že by Toskánsko mělo krajinu zaměnitelnou s jinými. Podíváte-li se do kalendáře na téměř kýčovité fotky s alejemi cypřišů, venkovskými usedlosti a prazvláštně měkce tvarovanými kopečky s prodlouženými stíny vytvářenými zapadajícím sluncem, i absolvent pomocné školy, natož školy umělecké musí poznat, že jde o Toskánsko. Do toho všeho na strmých skalnatých srázech původem etruská města, lučiny s pasoucími se ovečkami a přežvykujícími kravami bílé rasy (v prvním případě skýtajícími skvělý ovčí sýr pecorino, ve druhém maso zvané chianina), lesy plné divočáků a lanýžů – to je pravá Toskána. Ráno za úsvitu (který moji spolucestující viděli až v den odjezdu) kolem vás po trávě pobíhají dudci, aby svým typickým hlasem hájili teritorium před vetřelci, všude cukrují hrdličky, za poledne se prohánějí smaragdově zelené ještěrky strnulé v náhlé kamenné póze, k večeru potkáte zajíce, bažanty (zaječí ragů je skvělé), aby vám noční vlahý večer prosvětlily italské světlušky, které nesvítí nepřetržitě, ale blikají jako světélka klidového režimu semaforů.

Vzorně obdělávaná obilná políčka, sláma svinutá do úhledných kotoučů, jakoby ponechaných k dotvoření krajinného dojmu, zelené pastviny, tu a tam lago, neboli jezero – vše pulzující v tomtéž rytmu, jako  před staletími. Chce-li návštěvník omdlít štěstím z krásy a zastavovat na každých dvou stech metrech kvůli fotografování, je k tomu nejvhodnější vydat se ze Sieny do Asciana panoramatickou cestou. Toužíte-li po klidu samoty, původní přírody a ospalých horských vesniček, pak je možné vyjet z Arezza podél horního toku řeky Arno. Tato část Toskány je prakticky nedotčená turistickým ruchem, vždy vyhledávaná poustevníky a boháči, kteří si v ní stavěli letní rezidence.

Slavní rodáci a další zvířena

Kamkoliv v Toskánsku vkročíte, všude se narodili, žili či působili slavní lidé. Mezi rodáky Arezza najdeme architekta a historika umění Giorgia Vasariho ze 16.století, vynálezce notového písma Guida Monaco ze století jedenáctého, či Gaia Maecenata, slavného podporovatele umění. V nedaleké Cortoně i dnes potkáte populární americkou spisovatelku Frances Mayesovou, která město proslavila svou knihou Pod toskánským sluncem. Americký film natočený podle ní je běs, ale zato v místní divadelní restauraci, o níž ještě bude řeč, mají podepsaného Anthonyho Hopkinse a sbírku amerických autíček a trpaslíků. Také film Nostalgie slavného ruského režiséra Tarkovského by nemohl být natočen bez scén ze sirných lázní v Bagno Vignoni, kde mají místo náměstí obrovskou kašnu s horkou sirnou vodou. Sienští světci – svatá Kateřina a svatý Bernardin, stejně jako papež Pius II. z rodu Piccolominiů jsou všeobecně známi. V Montepulcianu se to světci, papežskými rodáky a slavnými rody jen hemží, za všechny snad jen populární inkvizitor kardinál Belarmin. Je to tedy krajina úrodná a požehnaná i v tomto směru. Kdo by nezatoužil, aby i na jeho letní rezidenci časem nebyla odhalená maličká tabulka „Zde své prázdniny trávíval XY“. Ale dosti snění.

Městský chléb a hry 

Města skutečně většinou mají své kořeny v usedlostech z doby Etrusků, vystavěných na strmých a nepřístupných skalních plošinách. Cortona,

 

Arezzo si svou slavnost nechává na září, kdy se koná Giostra del Saracino, jezdecká hra pocházející z křižáckých válek. Zástupci městských čtvrtí útočí na sochu Saracéna dřevci. Ten má v levé ruce štít s vyznačenými body. Což o to. Jenže jeho socha je otočná a v druhé ruce má na řemíncích ocelové koule. Takže nestačí jen trefit štít, ale vyhnout se i úderu dosti bolestivému. Saracén z poslední bitvy je vystaven ve výloze obchodu na vrcholu náměstí. Kousek dál je pak Gastronomia il cervo (tedy restaurace u jelena), ale to je zase jiná pohádka, jak říkával R. Kipling.

Náboženský život obyvatel Toskány 

Právě s Arezzem je spojen zajímavý obraz Matky Boží v požehnaném stavu. Freska Madonna del Parto uvítá zájemce v muzeu města Monterchi, vesničky právě na horním toku Arna. Namaloval ji v 15. století slavný Piero della Francesca, který vyzdobil řadu kostelů v okolí, např v Sansepolcru či samotném Arezzu. Matku Boží v modrém plášti provázejí na fresce dva andělé, kteří vypadají jak její rodní bratři. Možná měl malíř málo modelů, ale spíš sázím na to, že chtěl vyjádřit Mariinu sounáležitost se světem andělů. V každém případě stojí za investici tří eur.

 

Další zázrak byl pečlivě připravován před katedrálou v Orvietu. Zastavili jsme se na náměstí tohoto úžasného městečka při cestě k moři na snídani a na svatodušní mši. Zatímco jsme seděli na zahrádce restaurace, před katedrálou probíhal bleší trh a my mohli pozorovat také přípravy na mši, která měla být pro velký počet lidu sloužena venku. Bavil jsem se představou Italů, kteří popíjejí u stolku své kapucino a  přes rameno na biskupovu výzvu „Pán s vámi“ nedbale zavolají „I s tebou!“. Nicméně mé představy jistě překonala jiná katolická atrakce. Od zřejmě božítělového venkovního nazdobeného oltáře vedlo v úrovni pěti metrů napnuté lano přes celé náměstí do vikýře domu, který byl ztvárněn jako obláčky na nebesích. Nedovedl jsem pomyslet na to, jakým směrem se mohlo celé dění ubírat. Že z vikýře vyjel místní biskup zavěšený na kladce a důstojně sestoupil u oltáře, bylo pomyšlení nejjednodušší.

Jídlo a březí vlk 

Bylo by zřejmě nošením dříví do lesa popisovat, co a jak jsme jedli, neodolám však tentokrát vychválit chianinu, tedy maso bílých krav pasoucích se ve volné přírodě. Hoši si dali první dávku hned po příjezdu v Montepulcianu, kde ovšem byla tence vyklepaná a upřímně řečeno, jak stvořená pro americké turisty.

Zato biftek při poslední večeři v Chiusi neměl chybu, leda tu, že jsem nemohl ochutnat, protože si ho dal Václav a byl  potřený česnekem. Při příjezdu jsme navštívili Lotrandovo oblíbené Café Poliziano, kde mají skvělé moučníky a ještě lepší výhled do krajiny. Tamtéž, ovšem v restauraci o patro níž, přesto však s vysokohorskou přirážkou jsem si poručil antický recept této stravovny – perličku se švestkami. Proklatý česnek způsobil, že ji musel sníst můj kolega a já musel smutně žvýkat divočáka, ač i ten byl dobrý. Etruský recept a to výtečný jsme ochutnali v Divadelní restauraci v Cortoně, již zmíněné: vepřový špíz částečně zauzený s černými olivami, malé fazolky v nálevu, grilované houby a poprvé v životě neodolatelnou grilovanou polentu. Tu jsme jako klasickou kaši měli týden poté v Chiusi, ale ta grilovaná je pohádková. Lanýže černé letní jsou tam na každém kroku a v nabídce všech těstovinových jídel, koupil jsem jednoho živého, spařil a udělal hochům jednou na tagliatelích, podruhé ve vaječné omeletě. Tu jsem pro jistotu dohustil lanýžovým sugem. Též těstoviny a artyčoky a lanýžovými krémem jsou velmi dobré. Zvláště pak v osvědčené venkovské restauraci v Ascianu po absolvování panoramatické vyhlídkové cesty ze Sieny člověku vyhládne. Půvab toskánské kuchyně, kdy číšník ze živého vavřínového plotu naškube bobkový list do polévky, je nepopsatelný. Po zájezdu k moři, kdy ve svatodušní neděli bylo vše zavřené, zastihli jsme večer naši výčepní vína stahující roletu. Ochotně nám nalila našich pět litrů, prodala i kolo poloměkkého pecorina (po důkladné ochutnávce všech jiných) a měla i čerstvý! chleba. Na můj dotaz, zda teď už po takovém zázraku věří v Boží existenci, Václav neodpověděl. Týž Hospodin jej ale potrestal. Při cestě domů v Rakousku žadonil, abychom mu zastavili u MacDonaldu, kde si na cestu koupí salát, neb je „přesalámovaný a přešunkovaný“. Toto po gastroorgiích v Toskánsku! Hned si salátem pokecal v autě kalhoty. Bůh je mocný!

Málem bych ovšem při všem vypisování jídel nezmínil výrok Vítkova tatínka: „Jsem jako březí vlk“. S dovolením jsem si ho přisvojil. Tatínek by měl radost, kdyby viděl, jak si Vítek po trojchodové poslední večeři v Chianti fotí navzájem s Václavem břicho.

Václav také projevil nebývalou aktivitu při focení jídel, jeho telefonní tapeta s koupenou bagetou je zážitkem. Myslím, že jídel rozhodně nafotil víc, než kostelů. Ostatně to bude dobrý důkaz, až skočí na váhu.

Někdy však k jídlu člověk dostane i přidanou hodnotu, opravdový umělecký zážitek. Zatímco jsme jedli v patře restaurace v Arezzu své tři chody, které jsme si dole mohli vybrat očima, takže jsme nekupovali zajíce v pytli, dole na náměstí stařenka couvající ve svém fiatu narazila do dodávky. Nebýt řidiče, který ji o tom informoval, asi by si při své hluchotě a slepotě ničeho nevšimla a klidně odjela. Takto ovšem musela o události informovat postupně asi pět náhodných kolemdoucích, nechat postiženého, aby z jejího nárazníku setřel lak svého auta a pak po podání rukou a výměně navštívenek odjet.

Víno – obstarávání, konzumace, skrytá nebezpečí 

Zdálo by se, že musí být hračkou, obstarat v Toskánsku víno. Ano, je tam ve všech provedeních a myslím, že každé je dobré. Ale jsou  chvíle, kdy i v téhle zemi mají zavřeno, neb je neděle, nebo siesta. Pamětliv našich zážitků z minulých let, vzal jsem kanystr na pět litrů a první várka čepovaná v Pulcinských sklepích byla celkem spořádaně pryč ve dvou dnech. Mezitím jsme ovšem ochutnávali brynelka v Montalcinu či tu a tam nějakou lahvičku jinde, při obědě pochopitelně vino della casa, vždy také ucházející. Další kanystr byl opatřen v bližším sklepě, kde paní má přesně stejné hadice a hlavici, jako na benzince. Bylo to vlastně mladé víno nobile di Montepulciano, tedy ukrutně dobré. Po večeři, kterou jsem doma přihotovil a venku před ubytovnou servíroval, jsem měl nešťastný křesťanský nápad, že na sklenku pozveme německou dvojici, která přijela po nás do vedlejšího bytu. Ukázalo se, že je to kazatel apoštolské církve. Já odešel včas a Václav se velmi divil, že si nepamatuji, že mi zpívali lidové písně. Mám podezření, že to nebylo mou nepamětí, že možná ani nepostřehli, že spím. V každém případě ale učinili kanystru přítrž a druhý den jsem jim nechal čas na zotavenou asi do jedenácti hodin.

Obstarávání vína má ovšem i jiná nečekaná nebezpečí. Když jsme shledali, že naše čerpadlářka má ve středu zavřeno, vydali jsme se do jednoho sklepa, kde jsme vloni narazili jen na zavřenou bránu. Tentokrát byla otevřená velmi pohostinně. Až příliš to bylo podezřelé. Když jsme zavolali na majitele, otevřely se dveře a z nich se přihnal pes zvící telete, očuchal Václava a nechal ho být a vydal se ke mně. Na má zdvořilá prohlášení,že mám raději kočky, nereagoval, ale majitel mne nakonec zachránil. Samozřejmě Václav jako dobrý herec pak Vítkovi přehnaně přehrával, jak jsem se tvářil a jaká gesta jsem dělal. Kdyby byl katolík, věděl by, že to byly součásti obřadu „apage, Satanas“, ted „zmiz, ďáble“.

Předsevzetí plynoucí z týdne v Toskánsku

Nechápu moc dobře, proč se Vítek zavázal nadále nepít alkohol, držet dietu a obnovit návštěvy posilovny. Stejně tak Václavovy řeči o tom, jak bývá živ jen osmi syrovými mrkvemi denně a jak chodí běhat, se mi na pozadí prožitého týdne zdály bujnou fantazií. Osobně si nekladu tak vysoké cíle. Kromě jednoho: příští rok zase do Toskánska.