Milovník secese nesmí vedle Obecního domu vynechat ani nedaleko stojící Café Imperial, výrazné dílo keramičky blízko Prahy, dnes už sto let staré. Secese či art deco nemusí každého oslovit, nicméně ať už je člověk její milovník či ne, rozhodně k ní nesedí vnitřní zařízení kavárny, kterému vévodí poněkud nevkusné židle.

Vstupující návštěvník však snadno tento nedostatek přehlédne, protože se jej ujme hned u dveří profesionál, který zjistí přes počítač, kde je či bude volné místo a pak skutečně hledá takový stůl, kde máte dobrý výhled a relativní soukromí. To je totiž další potíž kavárny, která vsadila na poměrně značnou blízkost stolů, i těch pro dva, tedy cokoliv intimnějšího nelze říkat, aniž by to slyšela řada lidí okolo. Papírové prostírání na stole by také mohlo být zaměněno za látkové. Nicméně alespoň lidský faktor, zdá se, v posledních letech doznal výrazného zlepšení. Číšníci obsluhují, jako by jim šlo o život, jsou milí, pozorní, každý dělá všechno, takže nemusíte čekat na „toho svého“, aby zmizelo nádobí ze stolu, nebo abyste mohli zaplatit. Dokáži i rychle modifikovat objednávku vzhledem k dietám a alergiím.

Kavárna udržuje dobrou tradici snídaní – bufetové, anglické, americké, kontinentální, francouzské. Soustředí se na různorodost, ale předvádí zvláště návštěvníkům ze zahraničí i české speciality, což je třeba pochválit: králík na cibuli, svíčková na smetaně, smažený telecí řízen či kachna s červeným zelím a bramborovým knedlíkem je v nabídce neustále. Jinak se ovšem program pružně mění podle roční doby a situace na trhu. Zvláště zákusky jsou inzerované jako díla bez dochucovadel, což některý návštěvník kriticky zhodnotí jako méně chutné. Pokud si dáte tian ze sněžného kraba s avokádem, svatojakubské mušle s hráškovým pyré a podobné klasiky,nebudete zklamáni.

K pití jsou nabízena především moravská a česká vína, lze najít i francouzská, španělská a latinoamerická- žel Bohu cena a výkon zdaleka neodpovídají. Zoufalství ve mně vzbudilo servírování červeného chilského vína ve sklenici, která evidentně byla určena pro bílé. Číšník mi to potvrdil, nicméně u baru jsem zjistil, že nejde o chybu, ale že jsou to jednotné univerzální sklenky, do kterých se lije bílé i červené. Mají pravdu, zřejmě si lepší zacházení nezaslouží.

Od podniku, který je veden takovou osobností, jako je Zdeněk Pohlreich, jsem čekal přece jen víc. Není pochyb, že v posledních letech velmi zapracoval, zvláště v oblasti obsluhy. Také jídla jsou více méně nadprůměrná. Škoda však těch vad na kráse – papírové prostírání, špatné skleničky a napěchovaná kavárna neumožňující soukromí svědčí o tom, že stále ještě víc hledíme na výtěžnost podniku, než na bezvadnou úroveň.