Božská restaurace, už podle názvu, poskytuje večerním návštěvníkům bezpochyby velké požitky. O něco hůře dopadne ten, kdo si zajde na oběd. Je tu sice volno, dvě tři dvojice, takže by se dalo předpokládat, že hostům se obsluha i kuchaři věnují opravdu téměř individuálně.

Vlídná a nevtíravá obsluha vás připraví o kabát, který později najdete v uličce u toalet, kde jej každý z návštěvníků může v klidu prošacovat, ale k Velkému šéfovi Zdeňku Pohlreichovi jistě zloději na oběd nechodí. I když při pohledu na ceny si návštěvník občas řekne „copak kradu?“ Za vysoké ceny ale dostane opravdu komfortní krmi. Malou vadou na kráse v mém případě byla loupaná rajčata patrně holandského či polského typu, bez chutě a bez zápachu. Je to svatokrádežné, ale konzerva ze Sicílie by byla lepší. Také bych čekal, že nebude chybět lžíce, dám-li si polévku. Ale to jsou opravdu jen detaily, které překvapí o to nemileji, že není žádný spěch a nával. Suroviny jsou čerstvé, chutě uměřené, jen by člověk čekal, že dá-li si něco s parmezánem, nebude to jen kávová lžička pohozená umně na vrcholu těstovin, ale host dostane možnost si parmezánu přidat z dózy, která normálně bývá v restauracích na stole.

Rozlévané víno jsem dostal v nabídce dvou lahví s popisem odrůd, z nichž bylo vytvořeno, nicméně je škoda, že návštěvník nedostane vinný list. Ani po delším naléhání neobdrží nápojový lístek, když si chce dát digestiv. Nechce snad Velký šéf vyděsit zákazníka cenou v levém sloupci? Číšník napotřetí se vzpírající jinému způsobu, než recitaci nápojů, budí podezření.

Budete-li mít štěstí jako já, uzříte Zdeňka Pohlreicha v akci. Jeho vínová toyota ladí s barvou stolků i židlí, snad aby barevnost více vynikla, nejsou na stolcích ubrusy.  Tím ovšem odhalí někdy i nechtěné, v tomto případě nohy velkého stolu ve vstupní místnosti, zářivě pozlacené a masivní natolik, že musí pohnout duší každého ruského návštěvníka, který jde kolem.

Dalším otazníkem vkusného interiéru jsou hodiny a zvířátka vyřezávaná z jakési překližky. Jsou původcem chráněné dílny, vězeňská služba, nebo si tak jen Velký šéf krátí dlouhé večerní chvíle vyřezáváním lupénkovou pilkou? Nevím.

Ve vstupní místnosti je převeliké heslo: Ascoltare-osservere- riflettere. Sice by se stejně dobře hodilo do ústředí FBI, ale prosím. Jen kdyby alespoň někdo z personálu tušil, co to znamená, když už chce být restaurace světová. „Naslouchat – pozorovat – přemýšlet.“  Pevně věřím, že to tam všichni opravdu dělají, aby jejich zájem o hosty i podnik byl nelíčený.

Suma sumárum: výtečné jídlo, personál s drobnými vadami, podobně jako interiér. Berme to tak, že je stále co zlepšovat.