Každoročně se koná v italské Albě na přelomu října a listopadu slavnost, při které se velebí, jí, hodnotí a oslavuje bílý lanýž, jedinečná pochoutka chuti, ale především vůně naprosto nepopsatelné. Vloni stál kilogram 135 000 korun, letos lanýže zlevnily. Ne kvůli krizi, ale protože se jich urodil sdostatek. Po jeden měsíc v roce si tedy člověk může dopřát hojnost lanýžových jídel. Laskavý čtenář jistě tuší, že i kdyby byl Bill Gates, smaženici z lanýžů by si nedělal. Jen se jemně zvláštním struhátkem nakrájí na rizoto či těstoviny. A k tomu se popíjí barolo, proslulé víno z Piemontu.

Měl jsem letos to potěšení, že mne David Kuchař, můj skvělý dodavatel nefiltrovaných i jiných vín, pozval na několikadenní cestu po Piemontu, na hledání lanýžů a ochutnávky barola a dalších tamních gastronomických úžasností. David jel s první skupinou odvážlivců několik dní před námi, náš výsadek o síle šesti mužů a jedné ženy tvořil druhý sled. Mělo to nepochybně své přednosti, protože nás David už suverénně vedl na ta nejlepší místa v oblasti Alby, abychom viděli, čichali a ochutnávali. Dny strávené vyjednáváním a dodávkách těch nejlepších vín se na něm ovšem trošinku podepsaly, práce je to náročná, nedá se dělat jinak než s láskou a velkou obětavostí.

Naším cílem byla malá vesnička Albaretto poblíž slavné La Morry, cílem vzdáleným a těžko nalezitelným, jak se ukázalo hned první den. Kdybych tušil, že pan řidič projede Hostivicemi, aniž by u nás zastavil, byl bych ve větším střehu. Takhle jsem s ulehčením, že konečně v půl deváté vyrážíme (my vyjíždíváme v pět ráno) usedl do auta a oddal se představám rychle se blížících lanýžů. Při pokusu o vjezd na okruh jsme nezamířili na Německo, ale kamsi na východní Prusko, záhy bylo napraveno a tak mohu představit společnost. Pro popis dalších událostí ušetřím konkrétní jména, aby mi cesta za lanýži nevynesla nakonec žalobu pro urážku na cti a zákaz vstupu do exkluzivních restaurací. Jediná slečna, která se mezi nás odvážila je převelikou odbornicí na reklamu, je jakousi ředitelkou pro celou či střední Evropu jedné velkofirmy, tudíž ví co chce a jak to dokázat. Řidiče dělal Davidův společník, který spolu s ním zřejmě absolvoval základní kurz jízdy ve formuli jedna. Dále s námi cestoval majitel velmi prestižní italské restaurace v Praze, jeho šéfkuchař, majitel a šéfkuchař jedné západočeské atrakce, můj kmotřenec Pepé a já. Hovory v autě se pochopitelně netočily kolem politiky a náboženství, ale kolem jídla a pití, umění vařit a vůbec byla to cesta inspirativní. Například jsem se dozvěděl, že „údržbář“ je název alkoholu, který člověk pije po ránu, aby rychle obnovil stálou hladinu alkoholu v krvi.

Dalším Davidovým zážitkem bylo vinobraní, kdy nejde jen o tzv. zelenou sklizeň, při níž tak měsíc před skutečným vinobraním vinař prostříhá nemilosrdně vinici a nechá na hlavě třeba jen dva hrozny, které pak do sebe vstřebávají to nejlepší. Zde někteří vinaři ještě před sklizní ustříhávají hroznům špičky, aby tam nebyly ty málo zralé části, ale vše v super kvalitě.

Třetím zážitkem byl lanýžový trh, který se běžně co sobotu koná v Albě. Komise rozhodčích hodnotí každého jednotlivého lanýže, zda je dost kvalitní, bez písku a zeminy, čerstvý, voňavý a může na trh. Na běžných trzích pak vedle prodejců stojí kibicové – staříci s vlastními lanýži v kapse, kteří s sebou mají třílitrovou láhev barola, z restaurace od vedle si nechají přinést vajíčka a na ně si nastrouhnou své lanýže. Přitom hanobí lanýže ostatních prodejců a vítězoslavně přihlížející přesvědčují, že jejich lanýž je zkrátka voňavější a lepší, než ty, které si kupují turisté.

Strávili jsme tedy skvělou večeři s víny, ale bez lanýžů. Zatím jsme o nich jen slyšeli. I historky o tom, jak se rozcházejí zájmy lovců divočáků a sběračů lanýžů, někdy dojde i na nože a zbraně. Totiž v Itálii vše, co najdete pod zemí a ve vzduchu, byť na cizím pozemku, je vaše. Nezbývalo, než vzít v restauraci pár lahví na cestu k agroturistické ubytovně, půjčit si skleničky a odebrat se ochutnávat do dočasného domova. Už když jsme potmě přijížděli, zahlédl jsem po okrajích cesty lísky. Druhý den ráno jsem zjistili,že v Piemontu nemají olivové háje, ale místo nich mají rozsáhlé plantáže lísek. Oříšky jsou všude, ve všech pokrmech, ve skvělých dortících, pomazánkách…Jen mi nejde na rozum, že jsem nikde nenašel prasklou veverku. Vlastně nepotkal jsem žádnou. Zřejmě z přemíry oříšků vyhynuly.

Večeře v Michelinské restauraci pak dala zapomenout na vlastní neúspěch. Hned u dveří nás vítaly mísy lanýžů, z nichž si mohl každý vybrat, který chce nastrouhat za 3000 euro za kilo na svůj pokrm. Já si dal šestichodové degustační menu, Pepé své tři chody, které jsme si prostřídávali, aby byl jídelníček bohatší. Na Michelinskou restauraci tam byli číšníci poněkud pomatení, třikrát se sekli při obsluze, ale třeba to bylo tím, že byli z dálného Východu. Jako pozornost podniku jsme dostali čočkovou polévku s kávou, začal jsem kalamity s chobotničkou, žloutkem z křepelčího vejce a pokračoval nevím čím až k zapékanému jehněčímu v těstíčku a zmrazené panna cottě. Musím přiznat, že vše bylo výtečné natolik, že se mi v hlavně udělalo ne temno, ale přílišný jas na to, abych pamatoval, co jsem to vlastně jedl.

Dalšího dne jsme navštívili Serralungu s obrovským hradem, a malou vínotékou, kde jsme ochutnali barolo trochu kyselejší, uzrálé na vápnité půdě. Nutela z lískových oříšků má být bezkonkurenčním místním výrobkem, uvidíme. Zatím je pečlivě schovaná jako dárek na Vánoce.

Monforte nás uvítalo úžasným hotelem, kam nás zavlekl David, abychom viděli originální WC. Tedy nejen to, ale celou restauraci napůl v domě, napůl ve skále. Prý to majitelé vymysleli bez architekta. A moc dobře.

Barolo je vesnička, podle níž nese známé víno jméno. Na náměstí má podnik, ve kterém jsme si dali lanýže na rizotu i těstovinách, pak už jen zákusek – hrušku na barolu a panna cottu.

Večer nás ještě ovšem čekala velká práce v restauraci Filippa, kde jsme ochutnali jiná jídla, než první večer, ale především přinesená vína. Mauro Voerzio je králem barola, hlavy má nasázené jen 50 cm od sebe, tím je stresuje a nutí k velkým výkonům, dvakrát vinohrad prostříhává, stříhá špičky hroznů a má nízkou výtěžnost 500 -700 kg na hektar. Čistí jen rybím želé a výsledkem je neuvěřitelný skvost konkurující proslavenému Angelu Gajovi.

Po požití vejce na špenátu, cotechiny či marinovaného telecího jako předkrmu nasadil Filippo taštičky se sýrem a lanýžem, telecí s liškami atd.

Během večera otevřel ve vedlejší místnosti hostům barolo staré 45 let. Bylo třeba rychle pít, do deseti minut už by to nebylo ono. Bylo unavené, ale pitelné. Při této večeři jsem se dověděl, jak si jeden z účastníků zájezdu představuje skutečný romantický večer: „Musí to být večer ve dvou – já a sommelier“. Ale neberte to moc vážně, všichni byli velmi společenští.

Sobotní lanýžový trh v Albě se vyznamenal. Rozhodčí komise posoudila ráno vhodnost všech prodávaných lanýžů, k nim se připojili prodavači místních sýrů,oříškových a dalších specialit a už to ve velkém stanu jelo.Také jsme očichávali a zakoupili dva kusy- jeden pro sebe, druhý jako dárek.

Z Alby jsme zamířili do Barbaresca, dalšího městečka, které dalo název úžasnému vínu. Je to i domov Angela Gaji. Vstup do jeho sklepů pod vinicemi je pochmurný, podobá se spíš vjezdu do protiatomového krytu. Věřím, že někde hluboko v kopci jsou nejen sklepy, ale i obytné sály, operační sály a prostě vše, co může sloužit k desítkám let přežití po atomovém výbuchu. Ostatně, voda není třeba, stačí pít 40 let víno.

Barbaresco má ovšem ještě jeden poklad- vínotéku v místním kostele. To by bylo něco pro naše ateisty, byli by možná v kostele každý den.

La Mora, odkud jsem kdysi dostali barolo Maura Veglia, se nám otevřela dokořán. Místní slavnosti ochutnávek barola stojí za to. Po nákupu jsme zmoření dorazili domů, abychom po malé siestě navštívili další místní restauraci. Zděšeně jsme zjistili, že není vinný list, David vše domluvil a vybral s obsluhou, kterou tvořilo evidentně několik místních maminek. Začali jsme si dělat starosti, zvláště když nám bylo oznámeno, že není ani menu, zkrátka jíst budeme to, co nám dají. Jako doma, v rodině, kde se na večeři sešlo 40 lidí.Začali jsme tatarákem, bez vajíčka a dalších známých ingrediencí, jen sůl,pepř a olej – byl skvělý. Pak na výběr předkrm: gnocchi, tagliatelle s boloňskou omáčkou nebo ravioly. Každý si řekl, kolik chce z kolem nesení mísy, co zbylo, dal si kdo chtěl druhé kolo s jiným pokrmem. Následoval pro všechny zapékaný lilek se sýrem ve formičce, pečené papriky s ančovičkou a nakonec opět na výběr: telecí plátky, nebo jehněčí, či králík. A opět co zbylo, mohl každý dojíst jako další chod. Zakončeno klasickou panna cottou a účtem, po jehož předložení se šel David ptát, proč nám nepočítali víno. Ukázalo se, že vše je tak neuvěřitelně laciné právě pro tu „malou možnost výběru“.

Cestou domů, abychom snad dovršili návštěvu městeček s názvem vína, zastavili jsme se v Tramínu před hranicemi v jednom vinařství na oběd.Výtečná kaštanová polévka doplněná o parfait s husích jater s lanýži a jelení guláš byla důstojnou gastrotečkou za celým zájezdem.

Gott sei Dank. 28. října 2013