Cestování s panem generálem probíhalo tentokrát v dobré pohodě. Až na jediné odpoledne, kdy trochu mrzoutil a jeho řeč se stávala stále úsečnější….Přisuzovali jsme to litru zakysaného podmáslí, které s sebou vezl a které možná požil. Ukázalo se, že problém byl v kýblu zmrzliny,  kterou do sebe hodil bez našeho souhlasu a vědomí v jednom toskánském městečku. To jej přinutilo opouštět naši milou společnost častěji, než by bylo vhodnou odpovědí na naše invektivy.

Nezbytnou úvodní informací bude závěrečný součet bedniček vína, které jsme do auta nacpali – bylo jich 47!! Od dob první cesty se panem Levíčkem a panem Maláškem naše ambice v tomto směru vůčihledně vzrostly. Ke třem známým vinařům jsme přidali návštěvy tří zcela nových subjektů a ke dvěma osvědčeným restauracím přidali další- skvělou osterii v Val d´Orcia, kterou nám doporučil náš vinař Paolo Campotondo.

Cestu jsme plánovali vzhledem k mému věku a zhoršujícímu se zdravotním stavu tak, že uděláme zastávku někde za italskými hranicemi, nejlépe v osvědčeném Traminu, tam se ubytujeme, něco ochutnáme z dobrého tyrolského vína a jídla a na druhý den dorazíme do obvyklé ubikace (hovořím kvůli panu generálovi trochu ve vojenských termínech), kterou tvoří malí zámeček rodu Piccolominiů v Macchianugrossu. Z minulých reportů jen připomínám, že všude okolo jsou lázně s vodou léčící jaterní choroby, tedy i víno je tam vlastně z vody kořeny révy hluboko načerpané ve skalních puklinách a bohaté na léčivé minerály. Myslím, že souběhem dobré vody a z ní vyrostlého a vyrobeného vína se snad nemůžou pochlubit nikde na světě.

Udělali jsme obědovou přestávku v malém známém hotýlku pod Alpami, kde jsem si dal hovězí tabulovou špičku – přinesli je ve vývaru a byla skvělá. Se slzou v oku jsem vzpomenul stařičkého mocnáře Františka Josefa, který ji prý musel mít každý den. Nedivím se, je to to pravé na viklavé zuby a citlivý žaludek. Nebýt tatíčka (rozuměj Masaryka), mohli jsme mít nejen přístup k moři, ale i k tafelspitzu. Dnes, ač je u nás tolik skotu, tabulovou špičku prostě člověk nesežene.

Pan generál je asketa živící se povětšinou syrovou mrkví, nicméně jsme se přece jen odvážili doufat, že přijme naše pozvání k Dariovi v Panzanu, jednomu z nejlepších řezníků světa. Právě u Panzana, poblíž Greve in Chianti jsme se nakonec chtěli ubytovat, když cesta ubíhala poklidně a průjezdně tak, že jsme Tramin minuli a dojeli až k Florencii. Řekli jsme si, že musíme navštívit kamaráda Davida Miglioriho, který má vinotéku kousek za Greve u Panzana, jehož tatínek tam pěstuje víno a manželka provozuje restauraci. Jeho vin santo, tedy svaté víno a ročníková chianti se už plně osvědčila – já daroval Pepému třicetileté, on mně k narozeninám šedesátileté a bylo to skvělé. Počítali jsme s ochutnávkou i proto, že minule David zjistil, že jsem kněz a za požehnání mi dal třicetiprocentní slevu. Po ochutnávce jsme se chtěli navečeřet u jeho manželky a ubytovat v jejich penzionu. Jenže….člověk míní, Pán Bůh mění. Po první sklence jsme se optali na nocleh a bylo nám řečeno, že i takto mimo sezonu uprostřed týdne je plno a musíme jít nocležit do Greve. Tam se nám ovšem ve všech hotýlcích a ubytovacích zařízeních vedlo stejně. Ještě Pepé pohotově zavolal italské kočici, se kterou se seznámil před časem v Praze. Její rodina vlastní Castello Vicchimaggio a přilehlé vinice a ukázalo se, že má také k dispozici potřebný počet postelí. Aby to bylo stylové, bydleli jsme u zámku vedle kostela ve staré faře, jakési kanonii. I při pozdním příjezdu nám na zámku udělali skvělé jídlo, zámecký pán nám k němu daroval skvělé víno, my pak koupili jedno jiné na porovnání a mohli jsme spočinout.

Ráno po vydatné snídani jsme byli majitelem zámku provedeni výrobou vína, jednoho z nejprestižnějších v Toskánsku, srovnatelného snad jen s baronem Riccasolim, pak jsme s ním putovali do vinohradu a do předsunutého stanoviště u silnice, kde pocestné sváděla nabídka ochutnávky. Tu jsme absolvovali téměř bez úhony s děsivým intermezzem – dva příchozí, patrně Izraelci se slovy, že vínu nerozumí, si dali každý sklenku, kterou do sebe vlili bez zaváhání a bez zašplouchání. Jejich jediným štěstím bylo, že měli auto z půjčovny, takže jsme je nemohli identifikovat. Jinak bych požádal přátele v Mosadu, aby je naučili dobrým mravům.

Po prvním nákupu jsme se rozjeli opět k Davidovi a prošli jeho „Santerií“, tj. sklepem na vin santo- sladké likérové víno. Sklep ovšem je na půdě, pod střechou. Vin santo se vyrábí tak, že se při sklizni vezmou hrozny, dají se do tepla, kde asi dva měsíce zavěšené na drátech cibébovatí, tedy vysychají a získávají další sladkost. Pak teprve jdou do lisu a je z nich vyrobeno „svaté víno“, které zraje pod střechou a projde tak v soudcích několikrát vysokými teplotami kolem 40 stupňů.

Bylo už téměř poledne, kdy jsem dorazili k Dariovi a zažili další zklamání. Jeho obě restaurace byly už plné či zamluvené, ale nakonec pro nás tří místečka našli. Byli jsme obloženi asi  osmichodovým menu, jako vždy skvělým. Pak už vzhůru do Chiusi a okolí, osvědčené ubytovny, nově vybavené klimatizací, počítačem, obrázky a odtékajícím sprchovým koutem. Po večeři z vlastních zásob jsme měli možnost ochutnat několik dobrých vín, nakoupených cestou.

Perná pracovní dovolená pokračovala na druhý den typickou italskou snídaní s croissantem a capucinem, poté honem zastavit u vinaře Casanovy, jehož víno nám druhdy tolik chutnalo. Žel, dům, vinohrady a vše koupil nový majitel. Dosavadní vinař zůstal, musí ale víno dělat podle nové technologie, v nerezových tancích, a vůbec, ale vůbec už to není ono..Přílišná hygiena někdy všechno zkazí. Dostali jsme pár nových produktů s sebou, neb vrcholilo vinobraní a my nechtěli zdržovat.

Podle naší dosavadní osvědčené taktiky jsme vjeli do Montepulciana, do nové vinotéky, kde v enomaticích mají na ochutnány desítky místních vín. Zakoupili jsme dvě elektronicky nabité karty, obě na 50 euro a zaznamenali údiv dámské obsluhy. Pan generál se se slovy „u tohohle být nemusím, jdu se podívat do města“ zmizel a my zůstali na vše sami. Za 45 minut jsem ochutnali ke třiceti vzorkům, jako na potvoru jsem musel obsluze vytknout, že dva byly zkažené. Z města se vrátil pan generál a velebil zdejší dóm, zvenčí sice poněkud olezlý, ale uvnitř skvostný. Prý volal domů první zážitky a bylo mu řečeno, že je to nějaké divné- generál v kostele a padre v hospodě. Když pak zjistil, kolik jsme toho odpracovali, začal se na nás dívat úplně jinak. Právě v nové vinotéce jsme objevili slibné víno, vyšťárali z obsluhy adresu a vydali se do vinařství – ale ouvej, jen traktorista, které zavolal bosse, prý přijde do čtvrt hodiny. A opravdu- za 20 minut dorazil majitel, právník, který má dvě sousední vinařství, v každém produkuje několik výtečných značek. Ochutnali jsme, slíbili si, že se na druhý den uvidíme při nákupu a frčeli do Sinualungy k Da Forcillo. Osmdesátiletá mamá už šla letos na odpočinek, podnik převzal šedesátiletý syn, který jak nás viděl vykřikl, že pro nás má poslední láhev báječného vína – však také bylo. Inspirace pro cestu zpět, protože sklepy byly u Greve. Jídelníčkem jsme se nezabývali, přišli jsme v hodinu nejídelní a nechali jsme vše na novém majiteli. Sienská pizza  lanýži a salámy jako vždy senzační, pak noky, dobře udělaná líčka, vin santo k zákusu co hrdlo ráčí a nakonec jako pozornost podniku limoncello,už vědí, že ho mám rád. Předal jsem knihu s příběhem o této restauraci, pan majitel si hned nechal v překladači zhruba přeložit, o co se jednalo a jeli jsme po pracovním dni domů.

Ke známému Paolovi Campotondovi pro jeho Banditone, Il Toco a další vína z garáže a z jeho dvou a půl hektaru jsme se vydali nádhernou toskánskou krajinou, kde příjezdové cesty k usedlostem lemují cypřiše. Myslím, že Paolo patří ve Val d‘ Orcia k nejlepším vinařům vůbec, pracoval jako sklepmistr pro velké konsorcium, teď si dělá své víno doma, opravdu v garáži, bez touhy rozšiřovat vinohrady a dělá si ho tak, jak chce. Proto také mé neopakovatelnou chuť, vůni a vítězí na nejrůznějších soutěžích. Bedničky začaly zaplňovat nejen prostor ubikace, ale především kufr a sedadla generálova auta, ten vše sledoval se zjevným znepokojením. Vymínili jsme si tip na dobrou restauraci a ukázalo se, že je tak dobrá, že už v ní není místo. Druhá, v San Quirico d´Orcia byla tratorie zvaná Trattoria Osena. Oběd jsme absolvovali opět jen s Pepém. Byl to neuvěřitelný zážitek. Ribollita, tedy znovu vařená zeleninová polévka i bramboračka byly opravdovým zjevením. Zeleninová polévka by byla jen zeleninovým vývarem, kdyby se nevařila den předem a znovu pomalu neohřívala, aby podobně jako náš guláš, získala prolnutím chutí. Pepého cukety plněné hovězí směsí stály za fotografii. Nechali jsme si předvolat kuchaře ke složení poklony a ukázalo se, že tam vaří kuchařka, možná o něco starší a bezzubější, než já. Prostě vaří tak jednoduše, jak vaší svému manželovi. Tak to má být. Jedva jsme opustili tratorii, uviděli jsem přátelsky otevřený bar, kde nám mladý pán, za pár měsíců se stěhující do Vídně předvedl pár slušných vín. Není divu, že při nakládce beden u vinaře- právníka a u Casanovy jsem už raději nevylézal z auta, bych předešel zhoubným pobídkám a nabídkám.

Poslední, co jsme chtěli učinit, byl nákup černých lanýžů a olivových prkének v Campiglione del Lago, tedy v malém městečku na Lagu Trasimentu, kde se dá dobře nakoupit speciality z divočáků. Lanýže, černé letní, jsme nakonec nalezli a mohli jsme odjet na oběd do divadelní restaurace v Cortoně. To jídlo, většinou podle tradičních etruských receptů, bylo nejen dobré, ale lahodilo i esteticky oku. Cuketové oranžové květy plněné bílou riccotou, to vše na hráškově zelené kaši z cukety, a další speciality nás v Osterii del Teatro posunuly k velebení všeho stvoření. Zvláště scrigno di chianina agli aromi mediterranei noc pinzimonio. Možná proto jsme už zpáteční cestu neabsolvovali nadvakrát, ale jeli rovnou domů, abychom se pochlubili zážitky. K nim nesporně patřilo i setkání s nejošklivější kočkou v Itálii a možná i v Evropě. Vyprávěl jsem o tom našemu kocourovi, ale on dal přednost přisvojenému dárku – kachli v olivovém dřevu, které si oblíbil tak, že ho olizuje, válí se po něm, až mu jde pěna od huby. Připojené fotografie dokládají aspoň něco atmosféry z letošní cesty, poněkud nečekané a neplánované.

 

27.9.2017