Všechno to začalo celkem nevinně darem archivní bonboniéry ferrero. Asi se, jako znalci v oboru gastronomie ptáte, co je to archivní bonboniéra. Archivní víno znáte, archivní sýr také, ne? No tak: archivní bonboniéra je zvláště na Hané takový kus, který některá tetička od vás dostane k narozeninám. Je to duše šetrná a tak aniž by dárek rozbalila, daruje při nejbližší příležitosti bonboniéru vnučce k maturitě a má vystaráno. Vnučka pak darem obdaří maminku na Vánoce a nezřídka se stává, že taková bonboniéra doputuje k původnímu dárci s prošlou lhůtou konzumace i po několika letech.

Jako odškodné jsme si od dárce vymohli, že s námi pojede do Vídně a bude řídit své auto, abychom my mohli v klidu konzumovat nejen jídlo. Byla to jen letmá státní návštěva v centru bývalé monarchie, ale těch 24 hodin bohatě stačilo. Především jsme jeli z Prahy do Vídně po staré cestě přes Jihlavu, takže jsme viděli i vesničku, která je přesně v půli cesty a je k tomu vybavena i vzpomínkovým nemovitým objektem s pamětní deskou. Náš řidič Marek se domníval, že bychom se mohli najíst ještě na české straně, (opět projev hanáckých genů), ale setřel jsem ho, že nejedu do Vídně, abych obědval v Jihlavě. Přistáli jsme tedy v jedné malé vesničce před Vídní a tam vstoupili nejen do nefalšované venkovské hospody, ale i do rakouské gastronomie. Já si dal tyrolská játra, Pepé i Marek krajová jídla a místní víno, vše v kvalitě 1+, včetně úsměvu servírky, evidentně manželky majitele rodinné hospody, založené před sto lety. Mohli jsme se těšit ovšem na další, ještě pamětihodnější kousky.

Badalovo labužnické putování: Vídeň

Benediktinské sklepy z 11. století na okraji Vídně vydržely nejen nájezdy Turků, ale i naši návštěvu.

Dorazili jsme na okraj Vídně, kde nás ubytoval náš kamarád Wolfi, který slouží na faře patřící od roku 1042 svatopetrské farnosti benediktinů ze Salcburku. Fara jak francouzský zámek, ovšem skromněji zařízená, k tomu 100 hektarů lesa, vinice na blízkém kopci, vinné sklepy, ovce, slepice a kachny – prostě řada opravdu užitečných farníků. V areálu fary je mateřská školka, nájemní domy a mám pocit, že se tam všichni cítí spíš jako poddaní salcburského opata, než jako občané rakouské republiky – a je jim docela dobře. Zatímco Marek a Pepé dostali skromnější ubikace, já byl odvelen přes nádvoří do bytečku, který užívá při svých cestách do Vídně pan arciopat. Žádný luxus, ale připadal jsem si tam jako doma, vše bylo starší 50 let, včetně postele, takže spolu se mnou se to dle českých zákonů už řadí mezi starožitnosti.

Na přivítanou jsme dostali „Milostnou Matku“, což je domácký výraz pro likér z poutního místa Maria Zell, vyráběný z bylinek, podobající se karlovarskému třináctému prameni a podporující zažívání. Pak jsme sestoupili do místních sklepů pod farou, nejstarší část je skutečně z 11. století. Bohužel se v oné oblasti rodí jen bílé víno dobré kvality, takže nezbývalo ochutnat než místní bylinný likér „Nebeská Matka“, vyráběný a chutnající podobně jako kdysi náš Praděd. Fascinovalo mne, s jakou lehkostí si Rakušané přisvojí všechny možné atributy Matky Boží, kterou považují v podstatě za jakéhosi člena rodiny a vesele a zbožně ji zvou ke stolu při každé příležitosti.

Badalovo labužnické putování - Vídeň

Na okně prezidentské kanceláře nám mávala ručičkou Margaret Thatcherová na sluneční baterii ukrytou v kabelce.

Ve čtyři hodiny jsme byli očekáváni v Hofburgu, v prezidentské kanceláři, kde je jeden z našich přátel prezidentským ceremonářem. Tramvaj nás dovlekla až na místo a první příjemný šok jsme zažili už před vchodem, kde je ve všech jazycích monarchie v chodníku nápis, že jde o prezidentskou kancelář – v češtině na prvním místě. Další šok jsem utrpěl, když po nás policie ve vchodu nechtěla ani žádný průkaz, ani nás nenutila procházet bezpečnostním rámem. Vnesli jsme se do ceremonářské kanceláře, na okně nám kynula ručkou figurga Margaret Tchatcherové, jejíž pootevřená kabelka měla v sobě malinkou plošku sluneční baterie, aby ručka mávala na ekologický pohon. Nad stolem namísto portrétu prezidenta visel velikánský olej – portrét císaře Františka Josefa I. Rychle jsme pochopili, že ačkoli v Rakousku mají nešťastnou shodou okolností republiku, všichni zaměstnanci vědí, že vlastně pracují „u dvora“ a patřičně si toho považují. Prohlédli jsme si všechny reprezentační místnosti, včetně nově restaurované zpovědnice císařovny Marie Terezie, která musela vzhledem ke své korpulentnosti nechávat dvířka u zpovědnice otevřená. Celý Hofburg je soustava paláců stavěných v různých dobách různými styly. Plni dojmů estetických jsme vyrazili vpravit do sebe první dojmy gastronomické do slavné Demelovy kavárny. Já si tam objednal „doboše“, ale jaké bylo mé zklamání, když mi bylo oznámeno, že za dobu našeho výstupu z přízemí do kavárny v prvním patře veškeré zásoby byly sežrány. Cítil jsem se podveden a rozmrzelý, navíc na nás čekal koncert Vídeňských filharmoniků….

Vídeňská koncertní síň, něco jako naše Rudolfinum, je pochopitelně v centru a vídeňáci jsou velkými obdivovateli vážné hudby. Z místa, které znám jen z novoročních slavnostních koncertů, jsem mohl pozorovat páteční společenský život. Čekal nás jeden Mozart, jeden soudobý skladatel s meteorologickou kantátou a jeden Bruckner. Utěšovali mne, že tam je výtečná akustika. Většího porozumění u mne došla útěcha, že po prvních dvou skladbách je vydatná přestávka s možností občerstvení. Šéf tiskového střediska, který nám daroval vstupenky, byl od té laskavosti a po zážitku z moderní hudby už měl připravené dobré červené a řadu výtečných chlebíčků. S tím jsme pak už zvesela absorbovali Brucknera.

Po uměleckém zážitku jsme se odebrali do blízkého krásného bytu pana ceremonáře, kde byla připravena malá předpůlnoční večeře: vývar, hovězí rolky a něco sladkého závěrem. Jako aperitiv šampaňské, nikoliv Starý Plzenec. Sluší se vzpomenout, ne kvůli chlubení, že velkého vděku došly naše dary – becherovka, doma vařená povidla a slivovice. Všichni pánové byli velmi pročeští, jen někteří se styděli, že nemají českou babičku či dědečka. V každém případě podobně jako materiální zásoby udělala radost našemu hostiteli i kuchařka českých specialit v němčině – buchteln, powideln apod. budou jistě zkoušeny na dalších rakouských návštěvách.

Badalovo labužnické putování: Vídeň

Tajemství skládání ubrousků znají jen dvě pracovnice prezidentské kanceláře, je to jedno z nejstřeženějších státních tajemství dnešního Rakouska.

Opulentní snídaně v další z historických cukráren U sluky neměla chybu, ochutnal jsem kaštanový zákusek závěrem a byl jsem spokojen. Uvědomil jsem si také, jak moc v obou zemích vládne smysl pro vzájemné služby. Vždycky se najde někdo, kde je někde šéfem či podšéfem, abyste nemuseli čekat přede dveřmi ve frontě, nebo – nedej Bože- dokonce platit. Zatoužili jsme vidět umělecko-průmyslové muzeum, především Klenotnici. Zatímco dav turistů ve frontě zvící půl kilometru čekal před hlavním vchodem, vnesli jsme se dovnitř vchodem pro zásobování a ujal se nás šéf fotooddělení muzea. Namísto aby nás pohodil do sbírek a lebedil si v naší vděčnosti za bezplatný vstup, tři hodiny nás provázel po těch největších „špecích“ sbírek Rudolfa II., dalších císařů a pak i po obrazárně plné Rubensů, Tizianů, Rembrandtů a Breughelů. Těžko tu nádheru popsat, musí se to vidět.

Pak už jsme pospíchali na oběd do jedné z velmi původních hospůdek – U tří sekyr. Já si dal vytouženou „táflšpic“, tedy tabulovou či květovou špičku, kterou nikdo z u nás oslovených řezníků nikdy v životě neviděl, ale někteří o ní v mládí slýchali. Ostatní si dali vídeňské řízky telecí a další speciality, včetně morkových kostí. Oběd se poněkud protáhl, abychom jídlu věnovali úměrně času co kultuře a tak jsem v pozdním odpoledni opouštěli monarchii, v níž se nám tak dobře tři sta let úpělo.