Malostranská sardská restaurace v Plaské ulici se před několika lety při svém otevření stala učiněným zjevením. Poměrně levné pokrmy v té nejlepší kvalitě, kýžený poměr cena-výkon, jak říkají ekonomové, přitáhl tolik zájemců, že bez rezervace nebylo možné do podniku přijít.

Najednou tu byla malá a útulná restaurace rodinného typu, která evidentně byla provozována v docela normálním bytě, jen trochu upraveném. Časem došlo k rozšíření prostor pro hosty. Od počátku kromě bistra bylo možné projít přes místnost, v níž se dají nakoupit speciality ze Sardinie- vína, oleje, zvláštní chleba či sýry. Jídelníček byl tehdy prostý, stejně, jako je sama sardská strava. Obsluha jej recitovala, jednalo se o naprosto čerstvé potraviny, které právě kuchaři přišly pod ruku a změny byly na denním pořádku. V té chvíli ani tak nezáleželo na tom, že při recitování jídelníčku člověk nevěděl, kolik za co zaplatí, zvláště když ceny byly mírné. Jedinou komplikací byl pak zvyk nepřijímat platební karty.

Od té doby se provoz restaurace zprofesionalizoval, ne vždy v tom dobrém slova smyslu. Jídelníček je psaný na počítači i s cenami, platit můžete kartou (a vlastně musíte, protože ceny se trochu zvýšily), je tu polední menu a poměrně stabilní celodenní menu. Rezervace jsou nutné na oběd i na večeři, v mezičase zeje bistro prázdnotou. Zákazník, který si potrpí na dominantní ženy, má v tomto případě vyhráno. Neodchází sice zbičován, ale přístup má k přívětivosti dost daleko. Hra na útulnou domácnost může pokračovat s tím, že tetička je domina a musíte pěkně dělat to, co ona chce. Nesmlouvavě je vám dáno najevo, že přes vaše dvě vysoké školy asi moc neumíte číst a nechápete, že co je škrtnuté, nedá se objednat. Výkonná žena však při obsluze vašeho stolu ještě dokáže žehlit ubrusy v druhé místnosti a tak máte příležitost setkat se s nasmátým kuchařem, který se domluví nejen na provedení jídla, ale ho i přinese a uklidí špinavé nádobí z předchozího chodu. V holubí terince je kůžiček požehnaně, císařské garnáty však nemají chybu, jsou však rozpůlené a nevyloupané, takže musíte použít vidličku, speciální „šťouchátko“, nebo také ruce, k čemuž vám přinesou vodu s citronem. Už při druhém chodu jste uznáni hodnými textilního ubrousku, takže vlastně o nic nejde. To nejdražší víno je obstojné kvality, běda však, když si objednáte víno předem, bez objednávky jídla – řádný a spolupracující host přece má čekat, co mu personál doporučí a tomu se bez odmlouvání podřídit.

Dobrá pověst se buduje těžce a ztrácí rychle, to by mělo být poznáním majitelů.