Anglie a Skotsko jsou fakt divné země: všichni tam jezdí v protisměru a dalo jim to dost práce, než pochopili náš kontinentální přístup. Se svými chybami se ovšem vyrovnávají s klidným anglickým humorem, srdečným přístupem a schopností zuřit, aniž by to vnějškově dávali najevo. Vědí dobře, že sláva koloniální Anglie je dávno ta tam a tak se návštěvníkům mstí pravou anglickou snídaní, podávanou v době, kdy normálně už spím po obědě.  Politickou a kulturní zpozdilost Angličanů lze ovšem snadno vysvětlit časovým posunem, který v jejich zemi vládne.

Plán po příletu do Glasgowa byl jasný: jestli něco opravdu musím vidět, je to Lake Distrikt, tedy Jezerní kraj, kam Arthur Ransome umístil děj asi poloviny svých knih o dětech – Nancy a Peggy Blackettových a sourozencích Wolkerových. Když jsem jako první knihu četl Zamrzlou loď kapitána Flinta, potom Holubí poštu, Trosečníky z Vlaštovky a další, vůbec jsem netušil, že existují skuteční lidé, kteří byli dětským hrdinům předlohami a hlavně že existuje jezero, na kterém se vše odehrávalo. Asi před deseti lety jsem vypátral na internetu, že jakýsi nadšenec, podobný mně, uskutečnil cestu do Lake Distrikt a objevil tam městečko Coniston i jezero, Cesmínový háj, Darien, hausbót A. Ransoma, ostrov divokých koček- zkrátka skoro vše, co je popsáno jako území bojů Vlaštovek a Amazonek. Napsal, že skutečnost předčila nejen očekávání, ale i Ransomův popis krajiny v knihách a já mu na letošním výletě musel dát za pravdu. Vše ostatní, včetně lochnesské nestvůry jsem vidět nepotřeboval, ale mohlo to být vítanou přidanou hodnotou.

Ve whisky, anglické, skotské, irské či americké se naprosto nevyznám. Mám za to, že nápoj z hroznů, jako je víno či armagnac a cognac jsou nápoje ušlechtilé, zato pivo či whisky se produkují často z obilí, někdy dokonce i z kukuřice! Ne, ne, díky, tohle není šálek mého čaje, jak říkávají Angličané. Navíc historky o whisky velmi úzce v Americe souvisejí s historií prohibice. Logan Pearsall Smith řekl, že „vhiskey zabila víc mužů, než kulky. Ale zeptáš-li se jich, byla by většina mužů raději plná whisky, než kulek“. To mne přivedlo k myšlence, že na návštěvu Skotska a Anglie bych měl být aspoň teoreticky v této oblasti vyzbrojen. Prvním náboženským překvapením bylo, že umění destilace přivezli iroskotští mniši a rozšířili ji do dalších zemí. Ne nadarmo v Irsku existuje přísloví „Co nevyléčí whisky, na to není léčba“. Byl to tudíž spíše lék, než nápoj sloužící k obveselení obyvatelstva. Sám velký herec Humphrey Bogart tvrdil, že při natáčení Africké královsny s Katharin Hepburnovou celý štáb onemocněl, kromě nich dvou, protože jedli chřest a fazole z konzervy a důkladně pili skotskou. Prý každý moskyt, který jej bodl a napil se jeho krve, padl okamžitě mrtvý k zemi. Když jsem o výsledcích svých teoretických průzkumů informoval Pepého, pravil, že pokud ví, tam, kam pojedeme, jsou jezera a jistě i spousta moskytů….

Svou první whisky jsme tedy ochutnali hned po příjezdu do hotelu v Glasgowě, kam jsme se dostali pomocí vypůjčeného auta. Řízení vlevo, na každé křižovatce města volně pobíhající lišky a v hotelu o půlnoci nevěsta cca 160 kg živé váhy a dva metry na výšku, celá v bílém, jíž nosila závoj jakási punkerka s ušima a nosem propíchanýma těmi kovovými štifty, to vyžadovalo okamžité napití. Abych dostál zásadě čiročiré pravdivosti v mých cestovních popisech – napsal jsem sice „svou první whisky“, ale musím to opravit na množné číslo. Měli ale jen tři druhy, kupodivu jeden z nich neměl ten pach po zrní a docela se dal pít.

Ráno jsme tedy z Glasgowa vyrazili ke skotským jezerům a byla mi nabídnuta líbezná zelená krajina s ovečkami, zátokami a jezery. Některá jezera jsou vlastně propojená s mořem a tudíž mají příliv a odliv. U jednoho z nich,  Loch Flyn jsem objevil Oysters bar.

Jeli jsme bez snídaně a zdálo se mi, že v ústřicovém baru by se dalo něco najít. Skupinu těchto barů založil jakýsi královský ústřičník, dodavatel různých druhů ústřic přímo na královský stůl. Narazili jsme však na zásadní potíž. V Anglii a Skotsku vám nenalejí před jedenáctou dopolední. Marný byl můj poukaz, že já už mám půl dvanácté. Ve Skotsku bylo půl jedenácté a přestože byl čas na vydatnou snídani, alkohol nám dát nesměli a nehodlali. Řekněte ale poctivě sami: dovedete si představit ústřice k snídani bez šampaňského? Tak jsme jeli dál.

Jeli jsme  kolem jezera Loch Lomond, o kterém je ta pěkná písnička, navštívili jsme krásný zámek v Invereraya Pepé mně ještě chtěl ukázat Port William a Invernes s umělým průplavem.

 

Skryté palírny whisky lemovaly naši cestu horskou krajinou Grampian Mountains, až jsem je všechny prošvihli a ubytovali se v Perthu. Doufali jsme, že se tam domůžeme nejen noclehu, ale ochutnáme i zvláštní vysočinskou krávu, která má bůvolí rohy a dlouhou srst. (Highland cow, skotský náhorní skot, odborně řečeno). Po zklamání s ústřicemi však přišlo další: bylo pondělí a ve všech čtyřech kravských restauracích měli zavřeno. Navíc jinde, kde jsme se ptali, měli jen obyčejné skotské krávy a tvrdili, že stejk z Highlands krávy je strašně drahý a nikdo by to nejedl. Ovšem, byli jsme ve Skotsku, takže jsem ubezpečil Pepého, že drahota je tam pojem velmi relativní. Bezvýsledný hon na krávu byl alespoň trochu utěšen možností pít cidre, o kterém jsem se do té doby domníval, že je produkován hlavně ve francouzské Normandii a Bretagni. Byl tu ale i cidre čepovaný, tichý či šumivý, takže studium mohlo začít. Pepé ochutnával piva, já cidry a bavil jsem se tím, že ve Skotsku u některých měli varování „Dovezeno z Anglie“, nebo dokonce, a to byla ještě důležitější zpráva „Dovezeno z Francie“. Měl jsem drobný dojem, že obě tyto země jsou brány stále jako nepřátelé, ale třeba se mýlím.

Edinburgh

… měl být městem zaslíbeným co do produkce tweedových sak, kašmírových šál  a hlavně jsme tam chtěli konečně ulovit onu krávu. Hrad je nádherný, ale uličky pod ním, kde jsou restaurace všech spřátelených i znepřátelených národů, secondhandy na oblečení a malé krejčovské krámky, to vše už dříve jakožto Pepem objevené poklady mi bylo předloženo na stříbrném podnose. Žel, moje postava není právě konfekční, takže modré tweedové sako jsem nesehnal, ale aspoň vím, jak vypadá obchod pro gentlemany a jak se v něm zachází se zákazníkem. Výkřiky příručích „dejte mi dvě minuty“, aby zmizeli někde na schodišti do dalších pater a s úsměvem přinášeli požadované, nakonec však nekoupené zboží, to bych každému přál zažít. Za své odříkání jsme nakonec byli odměněni, přímo pod hradem, kde jsem se pětkrát u obsluhy pomocí angličtiny, němčiny a posunkové řeči předvádějící krávy a také s její fotografií vytaženou z peněženky optali, zda jde o přesně tu krávu, po které toužíme, dostali své. T- bon byl prostě vynikající, stejně jako hranolky. Srovnatelné s chianinou, fiorentinou, pečené napřesno. Pepé měl slzy v očích. Zvláště když jsem platil účet.

Nemohu se nezmínit o anglikánské katedrále, kde vedli kšeftík se „svatými ponožkami“, byl na nich Duch svatý jako holubice. Myslím, že farář, který s nimi nakopne farníka, jako by ho pohladil.

Vůbec jsem netušil, že to byla strategicky dobrá příprava k přejezdu do Lake District. To, co následovalo po cestě do Conistonu se snad ani nedá popsat. Nádherná krajina s jezery je protkána silničkami, kde stěží vyhnou dva cyklisté. My tam jeli autem! S řízením vlevo. A s tím, že jsem seděl jako spolucestující na té straně, kde od kamenných zdí zbývaly dva tři centimetry, to vše z kopce do kopce, proti nám každý 15 metrů auto, kdy se řešilo kdo bude couvat a kam do jakýchsi „kapes“ kam se muselo jednou z aut vtěsnat a nechat druhé projet. V jedné chvíli jsem ztratil veškerou naději, to když za námi s metrovým odstupem do příkré stráně stoupal umanutý mezek v bavoráku a proti nám jeli dva blbci, možná to byl blbec a debil, to se v té rychlosti nedalo poznat. Bylo jasné, že je třeba se s autem rozloučit, vzít zavazadla a dál se ploužit pěšky, protože nikdo nedokázal couvnout a ani nebylo kam. V okamžiku, kdy jsme mohli o půl metru popojet, ukázalo se, že nás střep se není schopen do toho kopce rozjet. V tom okamžiku jsem měl jasno: pokud by měl Pepé v ruce platnou notářsky ověřenou verzi mé poslední vůle, otevřel by dveře auta, vykopl by mne do rokle se slovy „chtěl jsi do Jezerní krajiny, tak si v ní buď“ a odjel by domů ohlásit mé zmizení. Nakonec jsem dojeli do Conistonu zcela schvácení s otázkou, jak se tam asi dostala ostatní auta a zda jejich řidiči odpočívají po infarktu na místním hřbitůvku. Ale našel jsem tam jen slavného prerafaelistu Ruskina. Bylo nádherné počasí, sluníčko ještě svítilo, všude plno turistů a ve všech hotýlcích na nás zírali s mírným údivem, že mají zcela plno. Správný obchodník by v té chvíli měl nabídnout vlastní postel, žel, stalo se to jen Pepému, tak jsme museli hledat dál.

Nakonec jsem na křižovatce objevil hotýlek, který měl dvě přednosti: byl z 15. století, obsluha byla o něco mladší a přes otevřenou restauraci a barpult byla hotelová část zcela uzavřená a zamčená. To jediné bylo štěstí, jak se později ukázalo. Použili jsme správných způsobů naléhání a ve zcela obsazeném Conistonu jsme dostali krásný pokojík a byli velmi přátelsky přijati. Už jsme si brousili zuby na zaslouženou večeři a spustili se do restaurace, když jsme narazili na další zvláštnost anglické gastronomie: sedíte u stolu, číšnice běhá kolem vás a kouká skrz, to je jistě následek globálního školení o přístupu k hostům všude na světě. Tady to ale má jiné důvody, než jsme mysleli: objednat si musíte  na baru, zaplatíte, řeknete číslo stolu a jste pak obneseni jídlem a pitím. Někdy si pití nesete sám, někdy platíte jen pití a jídlo až po požití. Zkrátka je to dům od domu, žádné pevné pravidlo, takže za neznalého kašpara můžete být několikrát denně. Fish and chips, ryba v těstíčku, byla docela jedlá, cidre ucházející a Pepé ještě donesl pšeničné víno. Od doby, kdy jsem dostal nealkoholické víno, které odmítla vypít i moje matka, jsem nepil nic hroznějšího.

Snídaně se podařila: northcumberlandská klobása, podobná naší vinné, ale z masa, opečená slanina, sýry, zelenina, vše vydatné a v hojnosti. Byli jsme vybaveni na cestu po děsivých cestičkách. Podívali jsme se na jezero, já vzpomenul pana Ransoma a zasnil se, kde asi je Cesmínový háj a vyrazili jsme k většímu jezeru Windermere. Z něj Ransome vzal některé prvky, obě jezera smíchal a udělal to své, literární. Báječným a rychlým přívozem jsme se dostali do městečka stejného jména a zaplatili si okružní cestu lodí po jezeře. Viděli jsem nejstarší loděnice na pobřeží, nejstarší dům na pobřeží, sympatického lodníka, který Pepému zachránil kreditní kartu a pak i sympatický lodní bar, kde nám konečně mohli dát sklenku whisky, abychom mohli cestovat na otevřené horní palubě bez nebezpečí ofouknutí. Autem jsme pak odjeli na druhý konec jezera, kde jsem se věnovali návštěvě muzea starých kol, motorek a aut a vydali se parním vláčkem do kopců nad jezerem.

Pří návratu do Conistonu jsem náhle uviděl nápis „Čajovna Vlaštovek a Amazonek“. Jaké štěstí a přesto jsem se ho vzdal, abychom našli včas nocleh. V Conistonu jako obvykle bez výsledku a tak jsme dojeli až k oceánu, kde jsem se v Broughtonu umístili do stařičkého hotýlku  „U staré královy hlavy“, čímž byla míněna hlava Jindřicha VIII. Ochutnávka cidrů, whisky, Pepého báječná pečená žebra i moje čerstvé krevety v těstíčku signalizovali, že ač je hotýlek mírně olezlý, kuchař je znalý své věci. O to větší překvapení přišlo ráno, kdy pan kuchař spal a snídani nám dělala servírka, která se bezelstně zeptala, co si dáme. Když jsem řekli svá přání, evidentně se odebrala nakupovat do místního koloniálu a šla vařit.Seděla tam s námi postarší anglická dvojice na dovolené a já měl příležitost studovat, jak starší dámě praskají nervy.

Společné neštěstí nás sblížilo, dostali jsme krásný tip na návštěvu zámku Millom a vydali se tam. Rododendronů jak za plné sezony v Průhonicích, soví show a nakonec návštěva plně vybaveného zámku byly opravdu ojedinělým zážitkem. Pepé si tam přečetl historku o „hlupáku Tomovi“ a když tedy v jedné z místností potkal staršího pána, který si dělal legraci z turistů, měl za to, že to je najatý herec v důchodu, ztvárňující tuto postavičku. Naštěstí za pár vteřin zjistil, že to je devadesátileté Jeho Lordstvo, poslední majitel zámku a strávil s ním půlhodinu v družném rozhovoru: shodli se na nadávkách na obě vlády stran památkové péče, Pepé to schytal za to,že anglicky se naučil v Americe a ne v Anglii, starý pán se mu svěřil, jak se každé ráno zkutálí z postele s nebesy do obrovské vany a jak mu to mají příbuzní za zlé, protože ve sprše by tolik neplýtval vodou, probrali krásy Prahy, nedostatky české šlechty a několik dalších témat. Naplněni radostí jsem pak vyrazili zpět do Conistonu, který jsem měl tedy navštívit potřetí s tajným přáním, že bych přece jen chtěl vidět tu čajovnu.

Měl jsem už v životě spousty pitomých nápadů, ale tenhle mohu jednoznačně zařadit mezi top 10 nejhorších. Navigace nás totiž vedla zkratkou po silnici, která na mapě neexistovala. Ještě nikdy jsem se na dovolené tolik nemodlil, jako tentokrát. Děsivou soutěskou jsme jeli deset mil asi dvě hodiny. Odměnou však bylo, že zmíněná čajovna byla opravdu v legendárním Cesmínovém háji, viděl jsem zařízení, fotky Amazonek a dali jsme si nejen čaj. Nádherné počasí, podobné prý tam souvisle nebylo – tedy pět slunečních dnů – od doby královny Viktorie.

Ten den plný nejkrásnějších zážitků, které mi při opuštění Conistonu vehnaly slzy do očí, jsme zakončili poblíž Liverpoolu na faře našeho kamaráda, který je vystudovaným liturgem.

Má tři kočky, vkus a smysl pro neformální přátelství. Vzal nás na ukázkovou večeři do místního nobl hotelu, kde vše včetně obsluhy bylo opět o příčku výše, než na venkově. Druhý den po mši v jeho bezvěžovém kostelíku svaté Kateřiny nás zavezl na prohlídku Liverpoolu. Tam jsme viděli katolickou moderní katedrálu, kterou jako zřejmý akt pomsty projektoval protestantský architekt, pak starou anglikánskou katedrálu, kterou projektoval katolík, ale anglikáni si ji tak nějak přivlastnili, přístav s doky a spoustou obchůdků a především, až se to bojím vyslovit – secesní restauraci s pánským toaletami, které v architektonických zážitcích toho dne jednoznačně zvítězily.

Večer se konalo setkání kněží a potenciálních biskupů na Simonově faře, velmi příjemná společnost, vtipná, neokázalá. Skoro všichni studovali jak v Římě, tak na Oxfordu u dominikánů. Bylo mi jen hrozně divné, že nikdo neslyšel nikdy o Tomáši Halíkovi, ani o Templtonově ceně. A přitom nebyli tak docela neznalí, u některých jsme v sakristii našli barevný obrázek Dominika Duky.

5.června 2016, den po návratu