Když mi před několika lety Pepé věnoval „za nejkrásnější dovolenou v Itálii“ knihu paní Mayesové „Pod toskánským sluncem“, vzal jsem ji jako milou připomínku první a patrně poslední nádherné dovolené provoněné černými lanýži, stáčeným vínem a pecorinem z Pienzy. Pak už jsme začali na stejné místo, totiž do Piccolominiovské usedlosti z 15. století, jezdit co dva roky. Vždycky bylo něco nového, co jsme objevili v chutích jídel, architektury či obyčejného života v Toscaně-Maremmě.

Tentokrát jsme se rozhodli, že se plně věnujeme průzkumu malých vinařů a hospůdek, které nejsou v doporučených seznamech turistických průvodců, tudíž bez zástupů Američanů či Japonců. A úměrně tomu, jak stárnu, vzrůstaly obavy z dlouhé cesty, takže jsme vyrazili s plánem přespat někde na pomezí Rakouska a Itálie a pak v klidu pokračovat dál. Kousek za Brennerem, na území Horních Tyrol, kdysi náležejících k rakouskouherské monarchii, dnes už patřících k Itálii, jsme se ubytovali v hotelu Schuster, kde na nás přirozeně mluvili německy. Městečko, ve kterém hotel je, leží dnes pod dálnicí, na staré cestě do Brenneru, trochu stranou od veškerého ruchu, který je míjí. Na zastávce autobusu je typická socha Krista, stejně jako krucifix v jídelničce hotelu, kde jsem se ráno usadil k snídani. Večeři jsme si dali typickou místní, což pro mne byly špenátové knedlíky. Přes večerní ochlazení jsme seděli venku, vedle prudké horské říčky, která splachovala do Adige veškerý odpad ústící do ní z okolních domů zcela otevřeně. Jekot říčky byl tak silný, že jsme se chvílemi u stolu skoro neslyšeli, místní merlot i lagrein byly však uspokojivé a vlastně nebylo příliš co probírat s ústy plnými dobrého jídla.

Na druhý den jsme se vydali po dálnici na Florencii, kde jsme z ní odbočili na Greve in Chianti v domnění, že navštívíme nám už známé muzeum Chianti, v němž jsme poprvé v životě kdysi spatřili enomatic a mohli si pomocí nabité elektronické karty uspořádat vlastní ochutnávky. Připomenu tehdy jen svoji pošetilou obavu co se stane, když veškeré do karty nabité prostředky nepropijeme a odpověď muzejní pracovnice „zbylé peníze pochopitelně vrátíme, ale co to muzeum stojí, se nám ještě nic podobného nestalo.“ S větším vhledem a zkušenostmi jsme se tedy těšili, jak uspořádáme Levíčkův memoriál a vzpomeneme našeho kamaráda, který s námi tuto cestu kdysi absolvoval. Když jsme tedy dorazili do Greve, zjistili jsme, že muzeum je v rekonstrukci, aniž by kdo uváděl, jak dlouho potrvá. Vrhli jsme se tedy do renovované místní vinotéky na náměstí, kde nabídka byla sice úctyhodná, poskytovaná však číšnicí, která nás přesvědčila, že blbost není českou výsadou. Pro vylepšení nálady jsme vyjeli směrem na Panzano, kde jsme chtěli navštívit nejlepšího řezníka na světě. Cestou jsme už znali usedlost, kde pětasedmdesátiletý otec rodu obhospodařuje vinohrady, jeho asi padesátiletý syn má na starosti vinotéku a manželka pečuje o hosty v jeho restauraci. Specialitou není je vin santo, tedy svaté víno, sladké dezertní, ale především vína ročníková. Kde jinde si člověk může koupit chianti z doby svého zrození? Po ochutnávce, která se odehrávala v uvolněném duchu, nadávání na komunisty a obdivu Berlusconiho jsem zakoupil pro sebe na příští rok víno staré 60 let a pro Pepého třicetileté.

Vinárník nabídl, že víno překorkuje, ale že to bude 10 minut trvat, abychom se prý nenudili, máme si zatím nalévat, z čeho chceme. Ujistili jsme, že může pracovat klidně pomalu, že mu však za takovou nabídku nemám co dát, leda své kněžské požehnání. Což jsem rád učinil a poté, co se majitel pokřižoval, řekl, že zase on za požehnání na veškerý nákup dává 30% slevu. Škoda, že něco podobného nefunguje v našich obchodech, zkrátka to katolictví má něco do sebe.

Do nedalekého Panzana k Dariovi a jeho antickému řeznictví jsme se dostali hravě, jaké ale bylo naše zklamání, už druhé toho dne, když jsme zjistili, že na jídlo tam otevírají jen v pravidelné hodiny. Potřebovali jsme jet dál a tak jsme se rozhodli, že sem se určitě ještě musíme vrátit a že si uvítací večeři dáme v Da forcillu v Sinalunze, u naší osmdesátileté číšnice. Po ubytování u Chiusi jsme se tedy vypravili na večeři, která nezklamala: zvláštní pizza s potahem z černých lanýžů a pokladená šunkami a salámy sice měla být předkrmem, ale začalo to vypadat, že se z ní stane hlavní jídlo. Pepé si na počest svého příjezdu objednal skutečnou florentinu, tedy steak váhy 1400 g (i s kostí), kde je svíčková i rostbeef. Tu mu přinesli na rozpálených plátech a umístili pod jakousi pyramidu – tak si mohl maso značně krvavé dopékat podle libosti, nebo jíst polosyrové, ale teplé. Po šestém chodu začínal být zamlklý, takže jsme si na závěr dali jen domácí panna cottu a k ní nám byl automaticky přinesen malý demižónek vin santa a my se mohli po náročném dni odebrat na lože. Samozřejmě,že jsme ještě před spaním ochutnali jedno z vybraných vín s třicetiprocentní slevou a já musel konverzovat s vlastí: volali mi z banky, že na mém účtu proběhla podezřelá bankovní operace, zda ji mají proplatit, nebo jestli nedošlo ke zneužití mé karty. Paní mi přeslabikovala, kde se měl podezřelý obchod uskutečnit. Ujistil jsem ji, že vše je v naprostém pořádku, že jsem si zakoupil jen pár lahví vína.

Nedělní výlet k Lagu Trasimeno se vydařil. Své oblíbené Castiglione dall Lago, kde kupujeme černé umbrijské letní lanýže, produkty z divočáků a olivová prkénka jsme minuli a zajeli do Tuora, odkud vyjíždí trajekt dopravující návštěvníky na Maggiore, největší ostrov v jezeře. Tam měli mít místní rybí speciality, vesnici bez aut a pár dalších pamětihodností. Isola Maggiore se svými asi pěti kostely a jednou uličkou je opravdovou oázou klidu. Byli jsme mezi prvními návštěvníky, tím více vynikali v uličce tři pánové, kteří se procházeli jen v plavkách. Před dvaceti lety by se jistě za nimi leckdo otočil, dnes z nich byli tři olysalí tlusťoši, za kterými se také každý otočil, ale ze zcela jiných důvodů, než před lety. Rybí restaurace nezklamala: bruskety s jikrami, pestem, malé rybičky – jakési grundle, ančovičky, či střevle pečené vcelku, těstoviny s černým lanýžem, místní ryby jako hlavní jídlo a k tomu slušné víno vytvářely milou atmosféru. Navíc jsme byli obsluhováni rotou pohledných černovlasých číšníků. Po pár minutách jejich výkonů na place jsme ale zjistili, že dobrá polovina z nich se klidně může nechat přebarvit na blondýny. Jak jsme později zjistili, byli tam jen pár dní – restaurace je rodinný podnik a na prázdniny je strýček povinen zaměstnat všechny studující synovce. Jeho mimika, když hoši udělali něco, co se nemá, či neudělali něco, co se má, byla výmluvná. Cestou zpět jsme se stavili v malé vesničce Panicale, odkud je výhled na Lago z druhé strany, než od Cortony a kde mají skvělou zmrzlinu. Moje parádní kalhoty se tak stávaly čím dál víc vzorkovníkem místních vín a zmrzlin.

„Vypadáš jak americký turista,“ komentoval Pepé mé triko s divočákem, které jsem oblékl na počest Toskánska v pondělí. Naplánovali jsme si totiž výlet do Pienzy pro pecorina, která tam mají ve všech skupenstvích a provedeních: tvrdé, polotvrdé, čerstvé, s lanýži, pepřem, balené v kaštanových listech, ve slámě apod. Pak jsme se chtěli zastavit v Montepulcianu a ochutnat vino nobile di Montepulciano od různých producentů. Šedá je všechna teorie a zelený je strom života, jak praví filozof. Před Pienzou je totiž městečko Monticchiello, odkud měl být krásný pohled na Pienzu a navíc v bráně měli prodávat místní speciality, jako pečená játra. Když jsme tam dojeli, bylo krátce před desátou a Pepé ještě nesnídal. Vstoupili jsme do místní malé kavárničky ve věži, kde jsme začali ochutnávat vína z údolí Orcia. Jedno z nich bylo skvělé za bezvadnou cenu a tak jsme změnili plán s tím, že se za vinařem vypravíme. Františkánsky vyhlížející číšník podrobně popsal cestu a ukázalo se, že se můžeme stavit v Bagno Vignoni, kde se točila Tarkovského Nostalgie a kde mají celé náměstí jako bazén vroucí vody. Při odjezdu z Monticchiella jel do kopce naproti nám na skútru stařík asi mého věku s jakousi korpulentní dámou. Najednou, aniž byl v silnici jakýkoliv výmol, jeho řídítka opsala osmičku a pán se rozplácl na silnici.

Na něm skútr a zcela na vršku dáma, která první čiperně slezla a jala se s marnou snahou vyprostit pána zpod skútru. Jeho tvář byla zkřivená a kolem se rozlévala rudá kaluž. Zastavili jsme, abychom poskytli – Pepé první pomoc a já poslední pomazání. Ukázalo se však, že pán nemá zkřivenou tvář bolestí, ale vzteky, protože rudá kaluž nebyla jeho krev, ale víno z rozbitých lahví. Vydali jsem se tedy na termální prameny a v protisměru potkali policejní hlídku, která ve stínu fíkovníku lustrovala řidiče. Když jsme se stejnou cestou vraceli, nechal jsem Pepého zastavit v bezpečné vzdálenosti a já mu přikázal, aby zůstal v autě, aby policie necítila jeho vinnou snídani a vydal jsem se hochů optat s mapou na cestu. S díky za vysvětlení jsem jim požehnal a zatímco oni trýznili řidiče před námi, protože krom auta s sebou neměl nic, objeli jsme je obloukem a dorazili do Campiglia dÓrcia k Paolovi Salviuccimu. Ochutnali jsme Campotondo v různých provedeních, z nichž jedno bylo ono, které nám chutnalo v kavárničce. Jenže ouvej: ukázalo se,že nám účtovali asi omylem jinou cenu, protože v kavárně víno prodávali levněji, než u vinaře. Jeho manželka, když to zjistila, se okamžitě chystala na trestnou výpravu a při její váze a rozhodnosti se bojím, že už z kavárničky nezůstal kámen na kameni.

Ke klasické odrůdě Sangiovese musí vinaři v údolí Orcia přidávat trochu z místních pěti odrůd, aby mohli dostávat dotace a dostát názvu místní víno. Paolo přidává 10% Colorina a pro legraci dělá i víno z 90% Colorina a 10% Sangiovese, aby bylo vidět, co se stane, když se poměr obrátí. Sám nás pak poslal za Pienzu ke kamarádovi na ochutnávku dalších vín. Marco Capitoni je už trochu větším vinařem s dlouholetou rodinnou tradicí. Tak jsme nakoupili a vydali se zpět v úvahách o zakoupení náklaďáku. Z banky už přestali volat. Rozhodli jsme se povečeřet v Sinalunze, ale krize donutila zrušit katolický zavírací den neděli a přesunout ho na pondělí, takže jsme museli zvolit náhradní řešení v jiné restauraci. Cuketové květy v těstíčku byly nacucané olejem, což být nemá, sýr v nich příliš sytý, ale jako ukázka toskánské kuchyně stále obstojné.

Opět jsme tedy další den naplánovali výlet do Montepulciana a k vinaři, kterého objevil Jirka Strach, náš kamarád. Měli jsme i adresu a zdálo se, že opatřit pro něj víno bude hračka. Hbitě jsme našli ulici, ale vinařství nikde, ačkoli jinak cestu lemovaly upoutávky na množství jiných sklepů. Ze zoufalství jsme zastavili u hřbitovní kaple, kde odpočíval městský policista a toho jsem požádal o pomoc – nikdy o vinařství neslyšel. Zavolal však na ústředí, kde nenašli nic než adresu, kterou jsme také měli. Naštěstí byl policista bystrý a tak zavolal přímo do vinařství a navigoval nás k zahradnictví, kde si nás měl vinař vyzvednou. „Policie mne přinutila odstranit poutací ceduli,“ informoval nás vinař, když jsme se potkali. Bodejť ne, když nezaplatil za reklamu u cesty. Navíc se nám omluvil, že má mizernou náladu, protože bouře před dvěma dny mu krupobitím poničila všechny vinohrady. Ty obkličují návrší, kde stojí jeho dům. Ochutnávky prý neposkytuje, má málo vína, jen s podmínkou, že si pak lahev odvezeme domů a zakoupíme. Chápu ho – turisté rozpijí pět lahví a zaplatí každý za deci a nechají mu vše napospas.

V jeho domě jsem si potvrdil své původní podezření plynoucí z barvy trička – plno vonných tyčinek a oltářík!!! Buddhista je to! Když jsme pak šli ke sklepu po prohlídce krupobitím zničené vinice, zahlédl jsem na stěně kropenku. Přece jen to bude řádný italský katolík, řekl jsem si. Ale ouha: při bližším ohledání se ukázalo,že kropenka je vlastně típátko na cigarety před vstupem do sklepa. Navíc vinař vykládal o hrozných farářích, kteří lidem prodávají palmové ratolesti z Květné neděle, lidé si je kupují a pálí a pak pověrčivě popel rozprašují ve vinohradech, aby měli dobrou úrodu. Ochutnali jsme vína ze sudů a pak se rozhodli pokračovat v ochutnávce v kanceláři. Pan vinař tam vytvořil stolek z bedniček vína, přinesl židle a sotva otevřel lahve, dorazila autem jeho paní, kterou nám představil jako „světlo mého života“. No právě, říkal jsem si, že se tváří opravdu, že si jde na nás posvítit co máme co manžela svádět k pití vína přes den. Nicméně protože to vypadalo na dobrou objednávku, přinutila se k úsměvu a šla vařit oběd. Nám bylo nabídnuto, abychom si zajeli na pizzu, ale když vinař viděl, jak se tvářím, zavolal pizzeristu a že nám ji přiveze za skleničku vína. Navíc jsme dostali typ na rodinnou restauraci se skvělým jídlem, otevřenou ve vsi několik kilometrů daleko. Jak jsme tak ochutnávali, zjistil vinař, že jsem kněz a sekretář kardinála a padla tudíž nevyhnutelná otázka: „Jak to, že mi kroupy potloukly úrodu, když všude kolem jen pršelo?“ Potlačil jsem nutkavou myšlenku optat se ho, zda si koupil palmovou ratolest a vysvětlil jsem mu, že přírodu tak jak ten neovládáme a že v jeho případě je to cvičení v pokoře a šance vidět, kdo je skutečný kamarád. Po čtyřhodinové diskusi a šesti lahvích vylezl vinař na soudek a vyznal se, že je pravověrný katolík. Naše obavy z policejní protialkoholní kontroly vyvrátil výrokem: „I policie ví,že všichni žijeme z cestovního ruchu. Hlavně si dejte pozor, abyste nenarazili přímo do jejich auta, to by se pak museli přestat tvářit, že nic nevidí“. Dorazili jsme tedy naprosto v pořádku domů a těšili se, že po siestě vyrazíme do doporučené restaurace, kde nám pan vinař rezervoval místa. Já pak jako bonus vyprosil krásnou fosilní svatojakubskou mušli, kterou tu a tam ve vinohradu vykope. Dostal jsem ji zadarmo, jinak je prodává za 50 euro a také vzhledem k mé pastorační moudrosti jsme na vše dostali dvacetiprocentní slevu.

Večer, jedva jsme se vzbudili ze siesty, vyrazili jsme do Valiana do tratorie Guastini, kde dědeček se psem chodí na lanýže, otec vaří, matka je provozní a syn se svou slečnou obsluhují u stolu. Vinař nám doporučil lampredotto, prý to nejsou dršťky, ale žaludek to je a výborný. Když jsme si je objednali, číšnice nás také varovala. Přinesla jídlo. A byly to dršťky, tedy skoro, ale v distingovaném provední. Pepého ravioly s holoubětem a další chody vše napravily, stejně jako Vino nobile di Montepulciano od S. Anny.

Vymyslel jsem si výlet do Sansepolchra, tedy Božího hrobu a to jen proto, že mne tam odmítl zavézt kdysi Vítek s Václavem, poté co neshlédli Těhotnou Madonnu od Pietra della Francesky. Kolem Arezza jsme se tedy jen projeli a stoupali krásnou krajinou, podobnou naší Vysočině k Sansepolchru. Tam jsme prolezli všechny kostely a jednu zmrzlinárnu a krajinou plnou slunečnic se vraceli k Arezzu, kde jsme především narazili na právě uzavřená vrata místního dómu, pak ale přece jen na otevřené dveře u františkánů a mohl jsem se potěšit Francescovými freskami a také výstavou o koloniálních nápojích, která byla v ceně vstupenky.

Na náměstí, proslulém tím, že obsahuje všechny stavební styly, jsme si dali porchettu a skleničku vína, prohlédli si Saracéna, který je objektem útoků při palliu, nakoupili keramiku a spokojeně odcestovali ke svému bazénu, abychom vyčkali večeře v etruské restauraci Zaira v Chiusi. Nikdy bych nevzal do huby soju, natož naklíčenou, ale v kombinaci se strouhanou cuketou a piniovými oříšky, vše zalité olivovým olejem a servírované na hořkých listech červené čekanky se stalo báječným předkrmem. Cibulačka a ragů z divočáka a další pochutiny jen dokreslily, jak asi jedli staří Etruskové. Doma jsme v obýváku napočítali už 22 beden vína a zdálo se nám, že bychom nákupy mohli pomalu ukončovat.

Přesto nás čekala ještě návštěva v oblíbeném sklepě Podere Casanova. Ale to až v pátek. Čtvrtek byl vyhražen návratu k řezníkovi Dariovi do Panzana. Jeli jsme panoramatickou cestou do Sieny v opačném směru než jindy. Pepé musel osvědčit andělskou trpělivost, protože stále musel zastavovat, abych mohl vyfotit nezapomenutelné snímky. Zákaz fotografování řeší Italové po svém – nic není zakázáno, ale u silnice je po celé délce natažený kabel na dřevěných sloupech, takže ať děláte co chcete, je prostě vprostřed každé nádherné fotografie.

V antickém řeznictví jsme měli zamluvená dvě místa, já se ale moc netěšil. Do telefonu pravili, že ve všech jídlech je česnek, na který jsem alergický a že tedy mohu mít vegetariánské menu. Uznejte, že jet dva tisíce kilometrů k nejlepšímu řezníkovi světa na vegetariánské menu není nic moc. Je to také jediná restaurace, kam si můžete přinést vlastní víno s tím, že vám dají skleničky a nic za to nepřiplácíte.

Když jsme přijeli k řeznictví, visel z něj hrozen chlapů s kolárky. Rota farářů byla právě poučována Dariem, jak bourat krávu. Krása. Když vejdete do řeznictví, hned k vám přiskotačí slečna s vínem (zdarma), s ochutnávkami (zdarma), Dario stojí za pultem nebo sedí jako císař na vyvýšeném křesle za pokladnou a obrovským sekáčkem porcuje chianinu. Všichni zaměstnanci mají na tričkách nápis, který je v Dantově Božské komedii nad peklem: „Zanech všech nadějí, kdož sem vcházíš.“ , doplněný o větu. „Jsi v rukou řezníka. Dantova busta ostatně je v provozovně, stejně jako plastika Madonny s obrázky prasete a krávy po stranách. Ze stropu visí háky a sušené vepřové nožičky, můžete nahlédnout do chladicího boxu, kde zrají kravské půlky.

V restauraci naproti, která také patří Dariovi jsme byli bouřlivě přivítáni a na můj smutný obličej stran vegetariánského menu paní vrchní řekla:“Nic si z toho nedělej, vymyslet něco pro tebe je pro nás výzva. Neboj se, maso bude!“ Pepé dostal tlačenku, rostbeef, krostini se škrábaným biftekem, vnitřnosti, silný vývar a další chody, z nich nejzajímavější byl „rozmarýn v zadku“. Oni to nenazývali tak slušně, byl to kus škrábané svíčkové ve dvojkopečku, zespoda opečený a do něj svrchu nabodnutá snítka rozmarýnu.

Já pak dostal vývar, caponatu, rostbeef, vepřové kousky ala porchetta, opečené škrábané hovězí. Každý jsem měli zákusek- kolik kousků kdo snědl a závěrečný likér. Víno rozlévané, v nabídce placené od skleničky, ale nikdo to nepočítal. Za celé tohle menu bylo 25 euro za každého. Likér vyráběla vojenská lékárna ve Florencii a já zatoužil tuhle směsku grappy a bylinek mít doma jako kuriozitu. Když jsme znovu vlezli do řeznictví, láhev tam byla. „To je neprodejná atrapa“, pravila obsluhující slečna. Zeptal jsem se Daria, kde to koupit. „Za dvacku si ji klidně vem“. Tak se dělají obchody. Když jsem čekal u pokladny, přišla tam starší dáma, která ovšem nekoupila ani kolečko salámu, naopak Dario jí z pokladny vyndal dvě eura. Hezky se pozdravili a dáma odešla o dům dál. My šli také, ale do místní cukrárny, kde mají dva pánové jednu z nejlepších zmrzlin Itálie a dali jsme si grande porci,přestože to vypadalo, že do sebe už nic nedostaneme. Doma jsme už ani moc nevečeřeli….

Poslední dne před odjezdem byl věnovaný nákupům. Museli jsme k Lagu Trasimeno pro lanýže, Pepé tam nakoupil svatební dar pro bratra, já pak různé fazole, salámy a vydali jsme se ještě pro sýry do Pienzy. Některé jsme nakupovali už po cestě na farmách, ostatní až v městečku. Odtud asi vlivem krize vymizelo mnoho krámků s kožedělnými výrobky, nakonec jsme ale přece jen každý jedny ručně šité boty zakoupili. Já pro máti pak obrovský florentský ubrus s renesančními zobrazeními ovoce, abych doma přikryl náš velký jídelní stůl, který považuje za příliš hrubý a nehezký. Poslední noc, jako pak vlastně každý vlahý večer jsme strávili ochutnávkami doma, nad sebou hvězdné nebe, všude ticho, jen cikání cikád a vzdálené poštěkávání psů. Ochladilo se a tak jsme mohli nanosit víno do auta, abychom ráno v pět mohli vyrazit k domovu.