Právem byla tato restaurace přesunuta z kategorie „pivnice“ do kategorie „česká kuchyně“. Vír, tvořený davem pohybujícím se po Kulaťáku, dnes Vítězném náměstí, z valné části končí ve dveřích této restaurace, alespoň kolem poledne. Nazval bych toto zařízení restaurací, která si na nic nehraje. Dřevěná podlaha, židle i stoly, včetně obložení se netváří, že pocházejí ze 17. století, ale jistým způsobem připomíná prostředí bavorských pivnic. Je tam podobně živo, útulno a personál vás nenechá na pochybách, že jste zde vítání, i když si právě není kam sednout. Během pár minut už máte místo, budete-li mít štěstí, třeba v rohu, kde je „reservé“ pro Václava Havla. Jeho oblíbená lavice ovšem nezeje pietní prázdnotou, naštěstí nejsme v Severní Koreji, kde je v každém autobusu vyhrazeno prý sedadlo pro soudruha Kim Ir Sena, kdyby náhodou přišel.

Přesto, že jsem si nedal pivo, dostal jsem docela ucházející italské víno, merlot, možná trochu sladší, aby vyhověl chutím zákazníků či zákaznic. Překvapivé bylo množství cizinců, kteří se rozhodli zde poobědvat. Podobnost s bavorskou pivnicí spočívala i v porcích, které jistě umožní těžce pracujícím úředníkům z okolí doplnit energetické ztráty při razítkování spisů. V každém případě lze kvitovat rychlost, s jakou je každý obsloužen, aniž by mu bylo jakkoliv dáváno najevo, že by měl stejně rychle konzumovat a uvolnit místo dalším zájemcům.

Typická česká jídla, jako kachnu, svíčkovou a podobně lze samozřejmě dostat v rekordním čase, nicméně doporučil bych horkou šunku od kosti s křenovou pěnou. Je-li zákazník zvyklý na běžné restaurační porce, poté co obdrží talíř, podlomí se mu kolena. Není to žádný předkrmový plátek, ale porce, kterou se pohodlně a dobře naobědváte. Škrábaný biftek, tak zvaný tatarák je  tu ve dvojím provedení – jednou už s promíchanými ingrediencemi, podruhé pro tvůrčí povahy. A opět ve dvojí možné gramáži. Chválím kuchaře, kteří nehodili kus svíčkové do mixéru, ale opravdu tatarák naškrábali. Bohatě všech možných ingrediencí umožní vytvořit si svérázné dílo podle vlastní chuti. Poněkud experimentálně působí jeden z dezertů – nepečený štrúdl. Pokud se konzument připraví na štrúdl vařený v mléku, má smůlu. Dostane hluboký talíř, v němž jsou rozmixována jablka, na spodku talíře oříšky a rozinky a těstovinové vločky. Okraj talíře zdobí tyč z upečeného listového těsta. Celkový umělecký a chuťový dojem kazí jen ty těstoviny na dně talíře, jinak jde o zajímavou kreaci. Angličanům to musí chutnat.

Kulaťáku a jeho obsluze, včetně kuchařů píši tedy velikou jedničku.