Nezapomenutelný večer jsem strávil na svůj svátek v proslavené restauraci La Veranda. Musím předeslat, že ona nezapomenutelnost nespočívala jen v tom, že jsem si na tamním pečivu vylomil zub. Zajímavé přijetí  zažil můj hostitel, který vkročil do prázdné restaurace a byl „přívětivě“ osloven číšníkem, který mu více méně dal najevo, že vzhledem k jeho mládí se nedá počítat mezi seriozní platící hosty. Nicméně na druhý pokus jsme byli usazeni, dokonce jsme si mohli i vybrat z několika volných stolů. Starala se o nás dáma, velmi milá, vstřícná, která dokázala i pochopit, že si nebudeme „dávat něco k pití“,  dokud si nevybereme jídlo.

Kromě tištěného jídelníčku nainstalovala na židli od vedle tabuli s psaným aktuálním menu. To možná mohla spíš okomentovat, než aby nám ho předčítala, tento prostý úkon zvládnu i sám, přestože mám dvě vysoké školy. Řekli jsme si, že si dáme lehkou večeři, tedy předkrm a hlavní jídlo, možná i nějaký dezert.

Jako předkrm jsem zvolil variace na svatojakubskou mušli – byla tam křupavá rolka s tataráčkem z mušle, mušlové carpaccio a pečená mušle. Díky za upozornění, že nejdřív mám jít to co je pečené, protože je to teplé. Žel, než mi to bylo vysvětleno, i pečená mušle vystydla. Variace vypadaly svůdně, nevybočovaly však nijak z běžného očekávání. Můj hostitel si dal hroudu brzlíku, ten byl až moc žlázovitý, ale co by mohl člověk čekat od předkrmu za pouhé čtyři stovky.

K pití jsme zvolili kohoutkovou vodu, která nám byla bez odporu naservírována a červené montepulciano d´Abruzzo (Valle Reale), abychom zjistili, jestli doma pijeme lepší. Pijeme. Takže druhá lahev už byla na jistotu- Camins del Priorat od Alvara Palacia, tam jsme se nemohli splést.

Mým hlavním jídlem byla nadívaná křepelka s liškami a tykvičkou. Všechny ústrky byly rázem zapomenuty a pozván pan kuchař, abych se dozvěděl, jak křepelku vykostil a zanechal jen stehenní kost. Náplń byla játrová, chuť opravdu neuvěřitelná. Jemná, dokonale vyladěná s přílohami.  Hostitel si dal jako hlavní jídlo stejk, který si žádal krvavý, leč dostal tak trochu medium. Maso z Argentiny nebylo špatné, ale chianina je chianina, těžko srovnávat.

K jídlu jsme měli jen pečivo. Poté, co jsem si na první várce vylomil zub, bylo nám nabídnuto měkké a čerstvé.

Protože jsem se dožadoval odškodného, dorazilo na závěr v podobě odlivky armagnacu pro každého, tedy i pro toho, kdo si zub nevylomil.  Zdá se, že budu muset vylomený zub nosit s sebou častěji a důrazně se dožadovat nápravy.  Dezert spočíval v křupavé trubičce plněné citronovým krémem, sabayonu z Moscato d Asti, meruněk a citronového parfait.  Pan kuchař sice prozradil své jméno, ale na webových stránkách „náš tým“ je vtipně vyobrazen stejně jako ostatní jen pomocí dětských fotografií a bojím se, že právě takhle by tým představován být neměl.