Každé povolání má své klady a zápory. Být dnes knězem v naší vlasti znamená dostat se v žebříčku prestiže na samé dno, hned za uklízečky. Obé však, býti uklízečkou i knězem, je potřebné, o tom jsem přesvědčen. Realita se ovšem prudce rozchází s představami, které obyvatelstvo získalo četbou krásné literatury, tedy u té generace, která ještě četby byla schopna. V případě uklízečky se ve skutečnosti nestává, aby při mytí podlahy v bance potkala v noci generálního ředitele, který se do ní zamiluje a učiní ji šťastnou. V mém případě, tedy při povolání kněze, se nůžky představ a skutečnosti rozevírají ještě hrozivěji.

Tak například jaksi většina obyvatel je díky četbě přesvědčena, že pan farář má na růžích ustláno, neb jej farníci zvou na obědy, nosí mu husičky a vůbec starají se o jeho blaho. Alespoň v Čechách je tato představa zcela zcestná. Zatímco farář myje okna a schody, farníci chodí na piknik na farní zahradu, aniž by mu nabídli ochutnat, tím méně aniž by nabídli pomoci. Nežehrám, konstatuji.

Příznačný zážitek jsem měl na Velikonoce, kdy kněz v kostele žehná pokrmy. Na Moravě to bývají převážně mazance a vajíčka. Kupodivu u Prahy, kde sloužím, byl presbytář kostela obložen koši s vajíčky, mazanci, ale také klobásami, bůčky a dalšími pochutinami. Žehnal jsem na všechny strany, ale nikoho nenapadlo, že by mi po mši kousek nabídl. Když jsem si na to stěžoval na arcibiskupství, navedl mne jeden známý biskup k tomu, jak se to v Praze naučil on. Prý v takovém případě jednu klobásu povytáhne z košíku, hovoří o ní jako o uměleckém díle, chválí ji…Majitelce většinou prasknou nervy a řekne: „Ale tak, pane biskupe, tak si ji nechte, když už jste ji ošmatal.“

Jiným bezvadným zvykem je, že když po mši odejdu od oltáře, začnou se farníci modlit jakési zvláštní tradiční modlitbičky. Prý za kněze. Onehdá jsem se rychle převlékl, abych slyšel, co se vlastně modlí. A oni prosili, aby jim Bůh poslal správného faráře, dobrého pastýře. Tak nevím, jestli to nebyla nenápadná žádost o mé přeložení.