Mít se jako Pán Bůh ve Frankrajchu je sice příslovečné, nicméně mi bylo osobně dopřáno něco podobného prožít na vlastní kůži. Pozvání k pobytu na loveckém zámečku na Loiře už samo o sobě bylo lákavé, ale ještě přitažlivější bylo, že zámeček ještě před časem vlastnil slavný cukrář a kuchař pan Le Notre.

Ten celou budovu nechal upravit a především zařídil v ní na tehdejší poměry úžasně moderní kuchyni, ve které bylo dost místa pro řadu kuchařů připravujících pro četné návštěvy občerstvení po namáhavých nedělních honech v okolních lesích. V pozvání k několikadennímu pobytu kdesi uvnitř byla ukryta možnost, že bych v oné kuchyni snad mohl i sám něco uvařit a odvděčit se svému hostiteli za laskavost, jakou mne zahrnoval.

Abych se nemusel harcovat hromadnou dopravou, nebo vlastním autem, vzal mne do svého letadla, šestimístného tryskáče, který měl na letiště blízko usedlosti dorazit z Prahy za pouhou hodinku a půl, bude-li vítr přízniv. Což o vítr asi tak moc nešlo, právě když letěl můj hostitel, který je i spolumajitelem soukromého letiště, nechal někdo v noci po kontrole zapnutá v letadle světla a to se vybilo. Museli jsme chvíli čekat na dobití baterií a zatím jsme měli možnost ochutnat něco ze závodní letištní kuchyně. Po pravdě řečeno mne docela překvapilo, že se hostitel pustil bez rozpaků do českého závodního guláše, jeho manželka i její maminka si také objednaly něco typických českých pochutin a vůbec nikdo z nich se netvářil pohrdlivě. Polil mne studený pot, měl jsem za to, že vlastník Le Notrova zámečku bude v kulinářství honěný a náročný strávník i proto, že je majitelem obrovských gastronomických podniků po celé Evropě. Nu, doma není nikdo prorokem.

Tryskáč s námi záhy odsvištěl k nebesům a bylo na čase otevřít bar a lednici. Objevili jsme něco vína, vždy bezpečný francouzský koňak a plata s ovocem, suši, sýry, salámy, dokonce i s balenými řízky. Vypadalo to, že pokud bychom kdekoliv uvízli, mohli jsme vydržet s takovými zásobami několik týdnů. Jedinou vadu letadlo mělo, a sice že se v něm nedalo jít na toaletu. Ne že by nebyla vyprojektovaná či funkční, ale piloti ji zastavěli zavazadly milostivé paní, která nakoupila něco českého křišťálu. Než jsme se dostali do stavu lehkého alkoholového opojení, už jsme přistávali v kukuřici u Orléansu. V Praze dbali na naši bezpečnost a tak jsem poprvé v životě zažil osobní osahávací prohlídku, ale Francie vyznávala svou volnost-rovnost-bratrství a nikoho nezajímalo, co vezeme. Vedle nás přistála Madame Rothschild s o něco větším tryskáčem. V prvé chvíli jsem si myslel, že je to proto, že je snad bohatší, než můj hostitel, ale bylo mi vysvětleno že to je  jen proto, že si zalétla do Paříže na nákup. To člověk potřebuje samozřejmě trochu větší zavazadlový prostor, to se rozumí. Za chvilku jsme přímo z letištní plochy byli transportováni auty do zámečku. Půlhodinka pouhá, aniž jsme byli na jiných pozemcích, než na těch, které patřily k zámečku – samé lesy, tu a tam rybník a pole s kukuřicí.

Musím přiznat, že jsem snad prvně v životě prožil zcela nový hřích, totiž plnotučnou závist. Když jsem viděl usedlost a její zakomponování do krajiny, bylo mi na omdlení. Už takový detail, že člověk může sedět u krbu, odsunout celou prosklenou stěnu salónu a střílet kachny na rybníce, hovoří sám za sebe. Dal jsem ovšem přednost pouhému posezení u plápolavého krbu s obrovskými poleny. Bylo útulno. Návštěva kuchyně a jídelny mne zdrtila. Nemá cenu popisovat zařízení, protože bych se patrně rozplakal. Myslím, že je docela hezké být trochu bohatý.

Tapety s loveckými výjevy z roku 1790 dokreslovaly atmosféru celého domu, kde i lampy měly lovecké motivy. Vařila dáma, kterou vyučil samotný Mistr, takže jsem se do přípravy jídel vůbec nevkládal a udělal jsem dobře. Zákusky všeho druhu, opravdová přehlídka kuchařského umění, před tím ovšem senzačně upravené masa s úvodem krémových polévek. Což o to, dýňovou či houbovou jsem znal,ale cuketovou s modrým sýrem, to je něco! Čokoládové dorty, mandlové dorty, odpalované košíčky…

Měl jsem dojem, že na snídani plynule navazuje oběd s malým oddechnutím před večeří. Příznačné bylo, že jsem objevil velkou obrázkovou knihu „Les liturgies de la table“, což bych volně přeložil jako liturgie stolování. Velmi poučné a inspirativní. Prošli jsme také při výletech pár restaurací, požili galletes a podobné dobroty, viděli způsobné malé děti sedící hodiny u stolu s rodiči a požívající své tři čtyři chody. Vrcholem ovšem byl nedělní oběd v auberge. Je to něco jako zájezdní hostinec, plný loveckých trofejí a červotočivých staletých trámů. Zde jsem měl svá první žabí stehýnka a bylo to fantastické. Stejně jako armagnac, který naléval korsický majitel hospůdky.

Nezbytná byla návštěva několika sklepů a ochutnávky bílých, růžových i červených vín. Posledně jmenovaná mne jen utvrdila v dojmu, že ve Francii těžko najít dobré červené s ideálním poměrem cena-výkon. Zato však návštěva výrobny kozích sýrů neměla chybu, včetně jejich ochutnávek.

Pán domu nás vozil po krajině škodovkou. Protože zásadně jezdil nepřipoutaný, přístroje vydávaly příslušné zvukové upozornění, na které reagoval stroze: „To se v mém bently stát nemůže. Ten mně za ty prachy, co jsem za něj dal, klidně nechá umřít nepřipoutaného.“ No ano, za takové náklady ono auto musí jen mlčet, na rozdíl od bědné uvřískané škodovky, která si myslí, že má právo na vlastní charakter.

Abychom trochu zhubli, vydali jsme se také na prohlídku stohektarového panství. Jak jinak, než na elektrovozíku, kterým majitel panství projíždí lesy a pozoruje zvěř i stav stromů, aby pak dal pokyny k nejrůznějším zásahům. Zajímalo mne, kolik lidí se o čtyři rybníky plné ryb, sto hektarů lesa a pole s kukuřicí a obilím stará.

Protože nejsme v Čechách, všechno obhospodařuje jeden člověk. Tomu tedy říkám vykořisťování. U nás by se na tom uživilo 10 zaměstnanců, tři úředníci a jeden ředitel. Cesty lemovaly hřiby královské, které jsme jeden den měli i na jídelníčku. Košík jsme si každý nakonec vezli domů.

Protože Praha kvůli mlze nepřijímala, přistáli jsme v Karlových Varech, kde už byl přistaven taxík k transportu do Prahy. Piloti s řidičem taxíku překládali zavazadla, tedy bedničky s vínem především, ale i košíky s hřiby.

„Byli jste na houbách, koukám,“ dal se do hovoru taxikář. „No, zaletěli jsme si do Francie na hříbky,“ pokusil jsem se o žert. „Ale na Šumavě letos rostou také,“ opáčil. „Já vím, ale co naplat, tam jsme je sbírali tak, že jsme po lese jezdili golfovým vozíkem a ukazovali, kde je má služebnictvo sebrat.“ Byl právě den voleb. Vůbec nepochybuji o tom, koho pak taxikář volil.