Dozvuky naší krátké cesty do Maďarska jsou ještě teplé, tedy rozumějte, kákoš, jináč česky kohout, zakoupený na tržnici v Budapešti už je podušený na burgundském víně, omáčka zahuštěná kohoutími játry, krev nebyla přiložena, ale i tak dopadl docela dobře. Místo stříbřitých cibulek jsem dal jarní, ostatní ingredience, jako mrkev, řapíkatý celer, cibule či armagnac jsem spojil do působivé omáčky, takže maminka se odpotácela od zkušební porce v mrákotách. Druhým úlovkem z tržnice byla husí játra z krmené husy, do nich jsem už včera vetknul po hřebíčku, aby voněla při pečení a stala se předkrmem před lívanečky. Třetí doporučenou a zakoupenou specialitou byly marcipánové bonbony, nejlepší jsou ty, které trochu napodobují mozartkugeln, uprostřed pak mají různé druhy kandovaného ovoce.

Ale popořádku: když mi David řekl, že bychom ještě před začátkem postní doby mohli vidět maďarskou zabíjačku speciální odrůdy mangalice, zdálo se mi to sice zajímavé, ale vzhledem k tomu, že ze zabíjačky jím jedině polévku a bábovku, ne tak docela přínosné. Pozvání ale bylo zesíleno možností návštěvy sklepů rodiny Taklerů, kteří produkují velká červená vína. Cestou jsme se měli ještě zastavit v dalších sklepech a v termálních zážitkových lázních, takže to na tři dny byla docela zajímavá nabídka. Trochu mne mátlo, že máme vyjíždět v půl druhé v noci, z čehož se pak stala předpokládaná půlnoc a uskutečněná jedna hodina. David však přede mnou zatajil dost podstatnou informaci, že totiž nám má být průvodcem a překladatelem pán, který je příslovečným hromosvodem katastrofických situací. Normálně bychom asi řekli, že je obchodník s vínem a maďarskými specialitami, ale vpravdě je specialistou na maléry. Jak také lépe charakterizovat člověka, kterému na ulici při telefonování upadne mobil poslední technické řady, tedy patřičně tenký. To se možná stane leckomu, někdy se i rozbije displej. Málokomu se ale podaří, že mobil propadne přímo do pražského kanálu. Majitel pak zalarmuje technické služby, které přijedou mobil vyprostit pomocí auta na čištění kanálů, na venkově bychom řekli s hovnocucem, a zastaví tak na čtyři hodiny dopravu na frekventované vinohradské ulici. Takových situací se zmíněnému stává asi sedm do týdne, takže jsme se mohli na leccos těšit, když jsme zjistili, že jede s námi. Mimochodem, cestou jsme z jeho řeči vyrozuměli, že býval poradcem vlády, neodvažoval jsem se zeptat které, ale podle míry průšvihů bych odhadoval asi tak dvě tři velmi výrazně.

Přirozeně že nepotřebuji zmiňovat další účastníky zájezdu, k ukamenování stačí jeden, snad zmíním Pepého, který mne jako obvykle mne morálně podepírat a překlenovat mé záchvaty nevrlosti. Už ve vinotéce Flavours, od které jsme odjížděli, otevřel David několik lahví a před začátkem i během jízdy jimi posiloval poklesající morálku cestovatelů. Já pít nemohl a to mi přišlo líto. Kodrcali jsme se po D jedničce na Brno vstříc dobrodružství v zemi, z jejíhož jazyka člověk nerozumí vůbec nic. Mezinárodní srozumění nám měl zprostředkovat překladatel s pověstí Mistra Jana krátce před upálením. Pochopitelně že byl prvním, komu se podařilo rozbít sklenici na víno tak, že střepy zasypaly palubní desku i cestující, ale k vážným zraněním nedošlo. Musím přiznat, že byl cesty znalý a prováděl nás i kolem Brna silničkami, o kterých jsme nikdy neslyšeli, přestože jsme tam strávili s Pepém dvacet let.

Na snídani jsme dorazili do termálních zážitkových lázní a s úlevou jsme vystoupili z auta po informaci, že na pohybové obtíže nejsou lepší lázně než tyto. Hotel byl sice čtyřhvězdičkový, ale poněkud ze socialismu přestavěný, tedy žádné architektonické okouzlení se nekonalo, stejně jako gastronomické. Následně jsme nerozeznali dostatečně nebezpečí nabídky našeho průvodce, který dal na vybranou, zda bychom chtěli před rácháním se v horké vodě projít celé lázně a vidět, co se tam léčí. Lázně mají tři části: léčebnou, rodinnou a veřejnou, tu druhou jsme svorně okamžitě jako cíl návštěvy zavrhli. Pan průvodce zaktivizoval ředitelku něčeho, ta vedoucího onoho a ten pak slečnu vládnoucí slovenštinou. Začalo to trochu vypadat, jako když člověk něco vyřizuje na našem úřadě, kde si s ním hrají na pohádku o slepičce a kohoutkovi. Vydali jsme se na prohlídku lázní, kde nás zjevně považovali za delegaci českých balneologů a zástupců zdravotních pojišťoven. Po dvou hodinách jsme už detailně věděli, co se v lázních léčí, kolik co stojí, ale bohužel nezbyla ani čtvrthodina na to, abychom to vyzkoušeli.

Vydali jsme se tedy na další cestu a přistáli ve vinařství Kreinbacher. Pán shodného jména před 13 lety zakoupil část kopce a postavil v jeho blízkosti vinařství tak velké, že by obsloužilo vinice z kopců dvou. Architektonicky je to neuvěřitelně promyšlená a báječná stavba, zapadající do krajiny. Snaží se vyrábět šumivá vína i klasickou metodou, k tomu byl pořízen sklepmistr z Francie, který vystudoval teologii, nikoli enologii. Možná ale že právě toto je cesta, jak dosáhnout v Maďarsku vína srovnatelného se šampaňským. Ochutnávka šumivých i tichých bílých vín byla zajímavá, do soutěže červených se dostala jen jedna ukázka. Těšil jsem se o to víc na Taklerovy, protože jejich červená jsem už znal a věděl jsem, že dosahují kvalit supertoskán, bohužel i jejich ceny. Kolem Balatonu jsme tedy zamířili k cíli své cesty a navečer byli na místě.

Cestou od Kreinbacherů jsme si dali dobrý oběd v restauraci Oliva, Pepé to zase vyhrál s gulášem, který měl výtečnou omáčku z cibule a papriky, já trochu zůstal pozadu se špízem z jater. Večeři u Taklerů jsme absolvovali v prostém duchu- kohout na paprice, ale opět s výbornou omáčkou a pak ochutnávka několika základních vín s příslibem rozkoší příštího dne.

Časně ráno, tedy jak pro koho, jsme vyrazili k Dunaji, v jehož slepém rameni je ostrov se statkem, kde se mohou mangalice, tento zvláštní druh masových prasátek, prohánět. Vypadají docela pohuble, jsou chovaná na maso a špek, který voní i tomu, kdo špek normálně nejí. Dostat se k prasatům na zabíjačku ale nebylo tak jednoduché- museli jsme auty přijet k přívozu, na který se najelo, trochu to vypadalo jako vor, trochu jako prám z doby Marie Terezie a pomocí lidské síly, tedy ručkováním po laně jsme celý vor přetáhli na druhou stranu. Tam už čekal chovatel prasat, který vypadal jako z fotek Jindřicha Štrajta z padesátých let. Přivedl postupně dvě prasata, která jeho kolega zastřelil z kulovnice, nebo spíš houfnice, žádná česká pistolka s hřebíkem to nebyla. Při střelbě bylo třeba dostat prase do správné vzdálenosti – ani blízko, ani daleko, aby se střelec přesně trefil.

Stalo se, prase bylo vykrveno a bylo nám vysvětleno, že na produkty jako jsou jitrnice či jelita si mám nechat zajít chuť. V Maďarsku užijí maso do salámů, něco ovaří a opečou, slaninu vyudí a udělají pár paprikových klobásek. Prasata jsou děsně chlupatá, takže se „paří“ tak, že je polijí horkou vodou a pak opalují plynovým hořákem. Zkrátka zcela jiné postupy a produkty než u nás. Jak ale Pepé znalecky poznamenal, dvě věci jdou napříč všemi kulturami a zeměmi: u nás slivovice, tedy pálinka z hroznů je nutnou součástí posily pro pracovníky na zabijačce, a pak ani tam u žádné práce nesmí být ženy. Oběd tedy dopadlo dosti dietně, jen pečené maso, žebra apod., před tím ovšem játra prošpikovaná česnekem, na který mám alergii a která nám byla podávána při ochutnávce vín ve sklepě. I sudová vína mají Taklerovi skvělá, ochutnávka se odehrávala v jakési sklepní kapli, kde bych klidně fungoval jako místní kaplan, kdyby mne chtěli. Po drobném odpočinku následovala večeře s ochutnávkou opravdu skvělých lahvových vín, jako je Primárius, Cabernet Franc apod. Synové pana Taklera – András a Ferenc nás provázeli ochutnávkou do doby, něž přišel sám velký šéf a otec celého podniku. Stavba jejich usedlosti, sklepů a přilehlého hotelu, který bude otevřený za měsíc, vyšla bratru na necelou miliardu v přepočtu. Asi třetinu hradí evropská unie, zbytek je půjčený, tak jen doufám, že příště nebudu svědkem toho, že sklepy vlastní nějaká banka.

Po snídani jsme další den vyrazili k Budapešti, kde jsme měli navštívit tržnici a bistro, které mám „biba“ od Michelinu, vaří tám Laszlo Biró, restaurace i bistra jeho držení nesou jméno Bock, tedy vinaře, který mu kdysi půjčil s důvěrou kapitál do začátku podníkání. Tržnice mne okouzlila, hned při vstupu jsem zahlédl vytouženého kohouta, kterého u nás těžko koupíte, pak husí játra a doporučené marcipánové bonbony. Z tržnice jsme plynule pokračovali do Bock Bistro na sedmichodový oběd, který se poněkud protáhl. Do začátku jsme dostali ke stolu krásné kuchařky pana šéfkuchaře, s jednou drobnou vadou – byly v maďarštině. Pak už číšníci začali přinášet jednotlivé chody a k nim spárovaná vína. Míst je v bistru asi 40, rezervace na dlouho dobu dopředu, kuchyňka malá s třemi kuchaři a podat ruku nám přišel sám Velký šéf pan Biró. Kromě vymyšlených kombinací jídel, kde bez řečí pro mne v řadě případů dělali alternativní nečesnekové menu, musím pochválit číšníky, kteří ve zjevné pohodě obsluhovali, bez křečovitosti, s úsměvem pro hosty i kolegy, s občasnými žertíky a konverzací s hosty, velmi milé na provoz,jaký tam je. Jídla jsou ve fotopříloze, některá byla skvělá, jiná spíš zajímavá. Určitě zvláštním předělem byl sorbet s tabákem, nebo papriková zmrzlina – aby člověk dostal další chuť k novým chodům. Zážitek to byl výtečný, nedivím se, že tu a tam nějaký šejk pošle vlastní tryskáč, aby mu šéfkuchař přijel něco uvařit k večeři. Na takovou osobnost byl naprosto nenamyšlený, vlídný, udělal si na nás čas, prostě někdo, kdo se, jako jeho personál, umí chovat správně k hostům.

Aha, kde se zaběhl ten notorický pes? U Taklerů. Tam mají dva psíky, z nichž většího jsme litovali, že už je starý a jen polehává na dvoře na sluníčku. Byli jsme ujištěni, že jsou mu teprve tři roky a polehávání je způsobeno tím, že celý Boží den olizuje ve sklepech rozlité víno a je imrvére opilý. Pak prý že „ožralý jak zvíře“ je nesprávně, protože zvířata vědí, kdy mají dost.
Tak jsme pěkně prožili pár dní, které vyvrcholily svátkem svatého Valentina A.D. 2015.