Lámu si hlavu, jak podat jako vždy pravdivou, úplnou a vyváženou zprávu o naší letošní cestě do Toskánska, když už pouhá přítomnost porouchaného cizího BMW zaparkovaného půl roku před farou vyvolala v některých farnících vážné pochybnosti o mém kněžském povolání, neb prý „adoruji luxus“.

Navíc se tedy připojí jistě obvinění z obžerství, pijanství a poukaz na chudáky černoušky, kteří co by za to dali, kdybych od huby utržené poslal do Afriky. Nešť, stejně to budou číst jen skuteční znalci (literatury i mne)a tady nehrozí nebezpečí mylného výkladu.

Když před dvěma lety režisér Vítek Karas zvolal na společné dovolené v Toskánsku, že příště tam pojede jedině se slečnou, neboť je to tak úžasné a romantické, že strávit tam týden s dvěma pány je téměř svatokrádeží, nikdo z nás netušil, že nás po tak krátké době rehabilituje, ba dokonce dá k dispozici své nové Audi, zcela modré. Rozepisovat o se o jeho výkonu a technických finesách nemohu, není to v okruhu mých rozlišovacích schopností, ale barvu má pěknou, jen co je pravda. Hlavně hezky ladí Vítkovi k očím…

Tak tedy, řekli jsme si, že letos to bude opravdová dovolená laděná ryze gastronomicky a enologicky. Otevřeným dveřím kostelů se sice nebudeme vyhýbat, ale také je nebudeme vyhledávat. Hlavně jsme chtěli navštívit několik menších vinařství, jejichž špičkovými produkty jsme zásobeni od Davida Kuchaře. Ten také, ve své nekonečné laskavosti a nadšení, na mou prosbu sjednal ve vinařství Podere Casanova exkurzi, která měla být zlatým hřebem pobytu. Měsíc před cestou byla schůzka dohodnuta, týden před odjezdem tam David volal na upřesnění dne, kdy se můžeme dostavit. Dostavila se místo toho studená sprcha: vinařství nemá ani láhev, právě zkrachovalo. ‚Takový je celý můj život,‘ říkal jsem si. Jedva se na něco těším, to jsou ty konce. Ve sklepě nám zbyly ještě poslední čtyři lahve a rozhodli jsme se, že ty budou určeny na největší svátky. Také jsme si ale řekli, že stejně prozkoumáme situaci přímo na místě a třeba se někde v okolí, v nějaké prodejně či restauraci, ještě pár lahví najde.

Den před odjezdem nastal další problém: předpovědi počasí nejen u nás – což je už běžné – ale přímo v Montepulcianu a okolí byly hrozivé: déšť, polojasno, kolem dvaceti stupňů nejvyšší teploty. Jedině v den příjezdu mělo být pěkné počasí, což nám nebylo mnoho platné, protože to znamenalo jedenáctihodinovu cestu a na jejím závěru nutný odpočinek. Protože cesta probíhala příliš poklidně na Pepého vkus, postaral se o udržení vysoké hladiny adrenalinu tím, že propojil dojezd a spotřebu. Na předpokládaném konci cesty nám v nádrži mělo chybět několik litrů. Rozhodnutí nebrat naftu na dálnici ale bylo jasné, Pepé je z Hané…Přesilově jsme odhlasovali s Vítkem, že pro chybějící benzín, pokud na dálnici uvízneme, pojede Pepé sám. Dávno poté, co auto signalizovalo nejen prázdnou nádrž, ale i po vzrušené diskusi, zda Němci nemívají v autech nějakou skrytou rezervu, jsme dojeli k mýtné bráně a sjeli z dálnice. Bylo třeba nejezdit moc do kopce, aby se poslední kapky nafty udržely ve správné poloze. Na pumpě jsme tedy načerpali palivo o desetník levnější, než na dálnici a zjistili jsme, že i tak v nádrži asi zbyl ještě třičtvrtělitr nafty. Zakrátko jsme už sjížděli k naší ubikaci.
Nazývám ji tak schválně, aby někomu ze čtenářů nepraskl žlučník už na počátku závistí, je to totiž malý zámeček ze 16. století, postavený panem Piccolominim. Apartmán s dřevěným stropem, bazén na zahradě, od předminulého roku i internet – všechen ten luxus byl doplněn pro letošek i novinkou – šedomodrým kotětem, které někdo k usedlosti přinesl, aby ho nemusel utopit. Ano, kočka, to bylo to, co mi tam vždycky chybělo. Abych o ní už příliš nemusel psát, pochopitelně, že dostávala zbytky z našeho stolu, až nakonec jsem jí koupil balíček kočičích masových kapsiček a požádal Gabrielu, naši ubytovatelku, aby jimi kočku v následujících dnech živila.
Hned první den jsme strávili večer v nedalekém Chiusi a již osvědčené restauraci s kousky z divočáka a dalšími skvosty. Bylo jasné, už když jsme projížděli zlátnoucí toskánskou krajinou a lesy, že jsou plné plničké divočáků jen čekajících na zpracování. Bylo
tedy s podivem, jak říkal Vítek, že všudy na silnici byly varovné značky se siluetou laně, ale značka s divočákem žádná. Snad si ji toskánský lid vyžádá v příštím referendu.

Na druhý den, abychom si trochu odpočinuli, naplánoval jsem malou cestu do Cortony a pokus najít u Montepulciana ono zkrachovalé vinařství. Navzdory pesimistickým prorokům povětrnosti bylo jasné ráno a mělo to tak zůstat po celý týden. Teploty kolem 25 stupňů po počátečním průjezdu bouřkami a deštěm přetrvávajícím celé Německo, to bylo báječné. Adresa vinařství se nedala najít, jen jsem si pamatoval, že je to na okraji Montepulciana v předměstí Acquaviva. Ukázalo se, že to je dosti rozsáhlé území na to, abychom na něm pětihektarovou vinici nalezli. Po bezvýsledných dotazech u žen čerpajících vodu jsme zamířili k baru. Ani tam usedlíci o vinaři nic nevěděli. Najednou jsem na baru uviděl jednu z „našich“ lahví. Pak už bylo hračkou vyzvědět, kde se vinařství nachází. Prostě pojedeme přímo dál, přejedeme třetí most a pak doprava a jsme tam. Zrádnost informace se ukázala poté, co jsme kroužili bezvýsledně krajinou asi půl hodiny.Cvičení v italštině ale přineslo nakonec výsledky a zjistili jsme, že vinařství je za dálnicí, ve skutečnosti jen deset kilometrů od našeho bydliště.

OLYMPUS DIGITAL CAMERAUž zdálky jsme se cítili jako doma- vinařství vypadalo přesně jako na etiketě, jen cedule k němu ukazující byla zarostlé v keřích a oprýskaná. Nevypadalo to moc nadějně. Přesto jsme odvážně vjeli na dvůr. Z domu vyšli dva pánové a ukázalo se, že jeden z nich je majitel a výrobce v jedné osobě. Věděl o nás a srdečně nás pozval na ochutnávku. Jak to bylo možné? Telefonáty s Davidem probíhaly v angličtině, kterou ten dobrý muž vládl podobně jako my italsky. Došlo tedy k nedorozumění: minulá úroda je nalahvována a rozprodána, nicméně vinařství pokračuje, přestože letošní úroda nebude slavná, potloukly ji kroupy. Na důkaz jsme se šli přesvědčit do vinohradu. Hrozny úžasné sladkosti a přece prý ještě měsíc budou do sebe vstřebávat poslední paprsky podzimního sluníčka, než bude vinobraní. Okamžitě jsme skoupili tři bedničky Vina nobile di Montepulciano, vyráběného bez filtrace a trochu jsme pohrdli Vinem rosso, které od roku 2006 nese už samostatný název Sentiero. Dostali jsme úžasnou slevu a radostně vyrazili do Cortony se slibem, že se jistě ještě uvidíme. V Cortoně dlí americká spisovatelka paní Mayesová, která si svoji )žasnou knihu Pod toskánským sluncem nechala zprznit americkými filmaři do sladkobolné romantické slátaniny. Pepé ji chtěl navštívit, ale já měl podezření, že právě na nás nečeká a raději jsme vyrazili do osvědčené restaurace u divadla, kde jsme posledně měli ony etruské speciality. Bohužel právě v onen den bylo „z technických důvodů“ zavřeno. Nalezli jsme tedy jinou stravovnu a protože se v Toskánsku málo v jídle spletete kdekoliv, požili jsme první pravou florentinu, tedy T-bon z chianinského bílého skotu, nejstarší plemena kravského na světě. Servírku naprosto nerozházela naše představa, že si dáme maso všichni tři dohromady. Jak by ne, minimální váha je 1 400 g, to naše mělo 1 600. Každý jsme si dali jinou přílohu: opečené brambory, fazole a grilované lilky a poměli se nad poměry. V dobré náladě jsme zamířili k Castiglione del Lago u Lago Trasimeno, kde jsme chtěli zakoupit lanýže a olivová prkénka. Obé se podařilo, zkušeně jsem vystavené lanýže očichal a majiteli řekl, že chci jiné- čerstvé. Prkénka, která s visačkou Made in Italy zaplavila vinou mafie celou zem a jsou z Tunisu a Řecka, jsme minuli jako příliš silná a málo elegantní a z místní prodavačky jsme vyrazil prkénka původní, slabší- k tomu, co máme doma jsme zakoupili dalších 5, takže můžeme prostírat na prkénku sýry a uzeniny. Joj.

OLYMPUS DIGITAL CAMERALanýž přišel ke slovu na těstovinách, trochu jsem jeho vůni ještě zesílil zakápnutím lanýžovým olejem. Nesmělo k němu chybět Podere Casanova, lanýž si to zasloužil a my také. Jo, byl to lanýž letní, černý, koupil jsem ho za 9 euro, tak to zas tak velký luxus snad nebyl.

A ještě ho trochu zbylo. Druhý den nám vypomohl ve vaječné omeletě.

Výlet do Voltery byl sice kraj světa, ale moc jsem tam chtěl. Minuli jsme Siennu a zamířili do města proslulého nedalekými mramorovými lomy a hlavně výrobou alabastru. Shlédli jsme nejstarší italskou gotickou radnici, prošli několik obchodů s alabastrem a byli drobet rozladění. Existovala však jedna spolehlivá díla, jen ji najít. Zatím jsem ze zoufalství koupil aspoň špunt s alabastrovou hlavicí, pak přibyl vinný list jako miska a nakonec alabastrová krabička na mýdlo do koupelny. K dílně, kterou jsme hledali, jsme přišli více méně náhodou. Je ve hradbách a stojí za návštěvu. Fantastická díla – sochy, vázy, ovšem také za fantastické ceny, přístup do ruční výroby, lze jen a jen doporučit.
Z Voltery jsme zamířili do města rodových věží San Gimignana, zbylo jich už jen 15, i tak je to impozantní pohled. Velikost rodu se měřila velikostí věže. Dnes podobnou roli sehrávají auta.
Spěchali jsme z půvabného města dále na sever do hlavního města Chianti, do Greve. Při naší první a poslední návštěvě s pány Levíčkem a Maláškem jsme tam objevili muzeum vína s expozicí automatických ochutnávačů, vynálezu, který měl být obdařen Nobelovou cenou. Nabijete si kartu a ochutnáváte vertikálně, horizontálně a vůbec. Chtěli jsme Vítkovi tyto skvosty předvést, ale muzeum se uzavírá už ve čtyři hodiny. Zklamaní jsme se vydali na piazzu,abychom se aspoň podívali do obrovské prodejny Chianti, kde je dostanete ve všech možných ročnících a od všech myslitelných producentů. OLYMPUS DIGITAL CAMERANaštěstí jsme neminuli vyhlášené řeznictví Antica Macelleria Falorni, kde jsme ke své radosti objevili asi šest ochutnávacích automatů. Oproti minulosti měla každá lahev tři možnosti ochutnávky podle finanční způsobilosti a výdrže klienta. Našli jsme tak alespoň tři vína, která skutečně zaujala a hlavně jsme zakoupili vzorky uzenářských výrobků.

Několik místností řeznictví má od stropu visící kýty nikoliv obyčejných prasat, ale přímo divočáků, s navlečenou štětinatou kůži a ocáskem. Domácí večeři pak uvedla ona omeleta s lanýžem, další chody byly uzeninové, vše zapíjené vinem nobile, tedy vínem sfusso, nalévaným, které jsme načerpali ve svých známých sklepích.

Odpočinkový den měl být korunován návštěvou Montepulciana a ochutnávkami, nicméně osazenstvo lodi se vzbouřilo a vyslovilo přání lelkovat a válet se. Přes svou pověst diktátora jsem se se skřípěním umělých zubů podvolil demokratickému nátlaku. Nicméně jakmile hoši pookřáli, najednou k večeru začali čenichat, kde by bylo co dobrého a ono nebylo nic. Nezbylo, než vyrazit na nákup do Montepulciana a při té příležitosti ochutnat. Především jsme ale navštívili Café Poliziano, kde sedává nejeden proslavený umělec, znají tam i Jiřího Stracha, který si tam při svých italských výletech otevřel pobočku s vyhlídkou na krásnou krajinu. Je to ale komerční podnik, tyjící ze své pověsti, dvě z mnou objednaných věcí nakonec neměli. Dobré tak pro Američany.

OLYMPUS DIGITAL CAMERAA některé české režiséry.

Aby hoši duševně nezakrněli, naplánoval jsem dlouhý celodenní výlet. Pod záminkou návštěvy vinného sklepa u Grosseta, kde se produkuje známé Poggio Bestiale, jsme měli navštívit cestou několik kulturních pozoruhodností. Proplétali jsme se půvabnou krajinou a mířili k moři, které jsme ovšem viděli jen zdáli, dali jsme přednost moři vína ve Fattorii Maglianico. Už dříve jsem ochutnali tamní Morellino Scansano pod značkou Hebe a nefiltrované Poggio Bestiale, tušili jsme však, že tak dobrý podnik nemůže mít jen dvě vína. Vinařství jako by bylo ovládané ženami, snad ve skutečné výrobě jsou muži, ale slečna u ochutnávek, prodavačka, uklizečka a další, které jsme potkali, svědčili o matriarchátu. Bohužel ochutnávací slečna byla jen poučená, nikoliv skutečně znalá, vína však báječná. Dokonce tam mají i svůj malý pivovar, což pokládám za absurdní výstřednost. Naplnili jsme kufr šťastně nově poznanými a oblíbenými víny a vydali se na oběd. Původně jsme chtěli zakotvit v oblíbené zájezdní hospodě, kterou vede otec se synem, u Montemerana, kde mají gotický obraz Madonna de la Gattaiola- tedy Madona s dírou pro kočku. Ale měl jsem výtečnou náladu a souhlasil jsem, že zapátráme v městečku Magliano, jestli náhodou i tam se nadá najíst. Asi pět restaurací nemělo poněkud otevřeno, bylo teprve 12 hodin. 

OLYMPUS DIGITAL CAMERAPo malé procházce jsme tedy dali přednost trochu dražší, ale dobře vyhlížející restauraci nesoucí hrdě název, v němž zněl odkaz na antiku. Zahrádka, v níž nás uvítal dobře živený kocour, místní loudil, byla příjemná, židle na posezení děsné, ale králík na cibuli a další pochutiny velice dobré. Až při východu z restaurace jsme zjistili, že mám dvě michelinovské hvězdičky. A pak že se nedá vařit komfortně a docela levně. S plnými bříšky hoši souhlasili, že se podíváme do krásného historického města, které jsem našel v okolí Bolsenského jezera. Teprve na místě samém, v Soranu, jsme si s Pepém uvědomili, že jsme tam ještě nikdy nebyli a zkrátka jsme se netrefili, kam jsme chtěli. Litovat se ale nedalo. Napodruhé už jsme byli přesnější a visuté městečko Bagnoreggio si ze strany Vítka vysloužilo řadu obdivných výkřiků o tam, jak by se tam točily pohádky či tajuplné filmy.

A v obou městečcích všude kočky a kočky, uvelebené jen tak na kamenech, autech, nebo, pokud šlo o high society na vyšívaném polštářku na náměstí. Majitelka ovšem uměla pózovat, zřejmě to byla nějaká kočičí hvězda.

Protože si Vítek na den udělal výlet do Říma, výlet o jehož cílech, motivech a úspěšnosti se nebudu z přátelství k němu šířit, vydali jsme se jeho autem do Pienzy na nákup pecorina. Jak známo, mají je tam ve všech stupních zralosti, velikostech i provedeních: s lanýži, s pepřem, obalené v kaštanovém listí, ve slámě, v olivovém listí a podobně. Nákup ovšem neskončil jen u sýrů, podařilo se mi ulovit malý rukodělný skvost: zápisníček s intarzovanou kočkou, kam mi výrobce vypálil i mé jméno. Pepé se utrhl o něco víc a pořídil si kožené červené boty dílenské místní výroby a k tomu správně barevnou šálu. Odjížděli jsme tedy spokojeni s tím, že poprvé navštívíme dominikánský klášter San Biagio u Montepulciana a že zjistíme, kdy tam je v neděli mše. Jediné, co jsme zjistili, že všechny dveře kostela jsou zavřené, a zavřené zůstanou i v neděli, otevřené dveře bude mít jen místní hospoda. A na dveřích kláštera byl připíchnutý plakát zvoucí na kursy jógy-reiky. Co také čekat od dominikánů…

Vyjeli jsme tedy k proslulé panaromatické cestě, která začíná v Sieně a vede sto kilometrů k Montepulcianu. Opačným směrem jsem chtěl najít útulnou hospůdku, kde bychom se mohli posadit na oběd. Ale chyba lávky. Všechna místa se slibně znějícími názvy byla zavřená. Když už jsme rezignovali, řítili jsme se zklamaní z historického centra Sinalungy domů a najednou u cesty uviděli otevřenou restauraci. Skřípot brzd upoutal pozornost hostů, takže jsme byli uvítáni obdivnými i jinými pohledy. A také nejstarší servírkou na světě. Mohlo jí být něco přes sedmdesát. Připravili jsme se na delší obsluhu, ale byli jsme v Toskáně a ne v ČR, takže babička kolem nás jen poletovala. Obsluhovali ještě dva číšníci, jeden z nich mohl být jistě její syn. Když jsme zkoumali zdroje kuchyně, bylo nám řečeno, že kromě zmrzliny si vše pochopitelně dělají sami, těstoviny vyrábí maminka servírky. Musí jí být kolem stovky.

A pak se začaly dít věci. Paní servírka sice nic nevnucovala, ale jaká správná nonna trvala na tom, že se prostě musíme dobře najíst. Moji objednávku předkrmu přeznačila na dvojnásobnou porci, talíř přinesla i Pepému s tím, že je to dobré a jen tak nám na půl pokrmu mohli dát prosciuto a na druhou půlku místní salám.Byla to vlastně pizza, politá omáčkou s černým lanýžem, který tam byl ve vrchovaté hojnosti. Pochopitelně, nic kupovaného. Po pizze už jsem neměl pomyšlení na další chod, Pepé nicméně spořádal fantastické lasagne a já půlku objednané porce telecího. Pepé čekal na další tajemný chod, o kterém paní servírka řekla, že na tom si pochutná. Bohužel se ukázalo,že si objednal dršťky. Ochutnali jsem,byly fantastické, ale my to jíst nemůžeme. Tak jsme je nechali uložit do balíčku a dali jsme si domácí dolce – panacottu a tiramisu. Já si objednal limoncelo, ale dostal jsem z Pepého demižonku vin santo s tím, že si panacottu nebudu kazit něčím, co se tam nepije.
Musím napsat, že tak fantastické jídlo jsme ještě nikde neměli. Dršťky snědl druhý den Vítek, takže nazmar nepřišly, jen my byli inspirováni k většímu učení se italštině, nebo alespoň názvů jídel. Odbatolili jsme se do auta, cestou zajeli k oblíbenému vinaři nakoupit ještě další Rosso, které měl zbytky z roku 2005 a upadli jsme do bezvědomí.

Restaurace se jmenuje Da forcillo“ a je v městečku Sinalunga.
Mimochodem, když jsem se doma na internetu podíval na onu okouzlující hospůdku, ta paní servírka je skutečně majitelka a číšníky jsou její dva synové. Takže z toho plyne, že i když si náhodou občas něco vymyslím, je to stejně pravda pravdoucí.
20.září 2013