Naše cesty do Toskánska jsou, jak vidno z ochutnávky v rubrice Cesty, kde jsou některé z tzv. cestovních zpráv, prošpikovány návštěvami restaurací a vinařství. Po jedné z dovolených v piccolominiovské usedlosti jsem dostal knihu „Pod toskánským sluncem“, jako odměnu za pár krásných dnů. Ponořil jsem se do textu Američanky, které se v Toskáně tak zalíbilo, že se tam prakticky odstěhovala. Postupem doby byly do češtiny přeloženy další dvě knihy, které možná byly informačně nabitější, ale jak tomu bývá v pokračováních seriálů, méně kouzelné, než ta první. Zvláště z třetí publikace trochu dýchá smutek člověka, který jako nevěřící Američan chodí zemí, kde víra je nutnou součástí života, nikoli deklarovanou, křečovitou, ale přirozenou. I tak musím přiznat, že rád zalistuji stránkami, které mně přiblíží pohled okouzleného cizince, mnohdy těžko rozumějícího nejen jazyku, ale především postojům místních lidí. Setkávám se s umělci, jako Pierem della Francescou a dalšími, kteří nezbytně do krajiny patří, navštěvuji etruská města (vždyť i v „naší“ ubikaci ústí bazén v zahradě do etruské hrobky) a znovu a znovu obdivuji pozoruhodnou kultivovanou krajinu.

Nebyli by to Američané, aby podle úspěšné knihy nenatočili film. Neúspěšný, jak jinak, skutečně prapodivnou slátaninu slaďáku a polo dokumentu, na který se vydrží dívat jen opravdu otrlí filmoví fanoušci. Česká televize tuto hrůzu vysílala, budiž jí chvála za to, že pravidelně nakupuje příšernosti, abychom viděli, že venku je to podobné, jako u nás. Kniha však stojí za to, konec konců i obě její pokračování. Trilogie nakonec kromě filmu byla korunována knihou, která se dobře čte a kterou jistě otevřete nesčetněkrát, totiž kuchařkou „Vaříme s toskánským sluncem“. Ve spolupráci se svým manželem paní Mayesová přibližuje pomocí receptů, krásných fotografií a spojovacích textů nejen toskánskou kuchyni, její zvyklosti, ale také řadu svých přátel či dodavatele, o nichž je v předchozích knihách řeč.

Recepty jsou více než použitelné, sám jsem mimo jiné odvážně vyzkoušel nálev na divočáka. Normálně jej nakládám podle paní Sandtnerové-Janků do nálevu ze zeleniny, koření a octa, v Toskánsku však mají pozoruhodný nálev z vody, soli(!) a cukru. Výsledek byl skvost, křehoučké maso, navíc provázené otázkou vatikánského ministra kultury kardinála G.F. Ravasiho, jak jsem tak chutného masa dosáhl. Musel jsem s pravdou ven, že tajemství nálevu je z vlasti pana kardinála a těším se na chvíli, kdy zase nějaký divočák přistane před naší zahradní pecí.