Na jedné straně stojí pití protestantské, na straně druhé pak katolické a rozdíl mezi nimi nespočívá jen v prostém množství. 

Nemám žádné přesné vědecké údaje, kterými bych mohl podložit svá tvrzení, ani jsem vlastně nedokončil žádnou formální studii. Ale vytvořil jsem, řekněme, studii neformální, což je asi ten nejlepší způsob pro stanovení hypotézy.Chceme-li vůbec začít, je třeba si položit otázku, co je to vlastně katolické pití? Je to obtížně definovatelné, ale uveďme historický příklad. Svatý Arnold (580 – 640), známý jako svatý Arnulf z Met, byl v sedmém století biskupem v Metách na území dnešní Francie. Byl lidmi velice milován. O něm se říká, že kázal proti pití vody – v té době to totiž bylo nebezpečné z hygienických důvodů kvůli chybějící kanalizaci. Zároveň vychvaloval výhody pití piva. Je mu přičítán výrok: „Z lidského potu a Boží lásky přišlo pivo na svět.“Byla to moudrá slova, která si jeho stádečko vzalo k srdci. Když zemřel, byl pohřben v klášteře nedaleko Remiremortu ve Francii, kde trávil poslední léta života. Nicméně jeho věřící jej chtěli zpátky a tak roku 641 došlo k vyzvednutí jeho ostatků a jejich přenesení do Met, kde byl uložen v bazilice Svatých apoštolů. Když v průvodu slavnostně přenášeli jeho ostatky, byl horký den a tak není divu, že lidé dostali žízeň. Celý průvod se zastavil v hostinci u cesty, aby si tam dali nějaký ten džbánek piva. Jaké ale bylo jejich zklamání, když zjistili, že v hostinci mají už jen poslední, jediný džbán. Lidé v procesí se ale chtěli podělit a nechali džbánek kolovat, aby si každý dal hlt. Piva ve džbánu však neubývalo do chvíle, než všichni uhasili žízeň. Já teď samozřejmě netvrdím, že katolické pití zahrnuje zázraky, nebo že snad k zázraku dojde vždycky, když lidé společně popíjejí. Ale dobré pivo – a pochopitelně i dobré víno – je malým zázrakem samo o sobě. Je to Boží dar jeho stvoření, které miluje. A jak G. K. Chesterton napsal v Ortodoxii: „Měli bychom děkovat Bohu za pivo a víno, ale ne tím, že ho budeme pít přespříliš.“ Jinými slovy – máme ukazovat naši vděčnost Bohu za víno a pivo, těšit se z nich, pít pro dobrou náladu a vřelost ve společnosti, ale vyvarovat se výstřelků.Co představuje onu nadmíru, to musí rozhodnout každý člověk sám za sebe. Nicméně právě tady se ukazuje hlavní rozdíl mezi protestantským a katolickým pitím alkoholu.

Protestantské pití jde do extrémů: buď příliš mnoho, nebo vůbec ne. Někteří lidé, kteří se opájejí samolibě vlastní spravedlností se napijí nad rozumnou míru. A ti, kdo jsou zděšeni návyky opilců jako v reakci na ně zavádějí přísnou abstinenci. Zdá se však, že toto není řešení, jen reakce na výstřelek. Pokud by trochu uvažovali, mohli by vidět třetí cestu: ta nespočívá ani v opíjení se, ani v naprosté abstinenci, ale je v souladu se zdravým a poctivým přístupem k životu.A zde se právě setkáváme s katolickým pitím. Katolické pití je právě tou třetí cestou. Způsobem, jakým se radostně zapojit do takovéto aktivity od rolníka po císaře, až k samotnému Ježíši. A opět to není jen o množství. Myslím si, že ve skutečnosti je hlavním prvkem pohostinnost. Když se přátelé sejdou na skleničku, může to být na oslavu, ale také mohou společně truchlit. Ale vždycky je to o radosti ze společnosti toho druhého. (Ano, je čas a místo i pro osamělé pití piva, ale to je výjimka). Například: přednášky na výroční Chestertonovské konferenci nejsou samy o sobě o nic důležitější, než jejich pozdější prodiskutování u piva a vína. (Máme tendenci vyhýbat se nápojům, které byly vyvinuty po reformaci). Tohle provádíme během rozhovorů, při jednání dlouho do noci, abychom pak padli do postele příjemně unaveni. Nedovedu si představit Chestertonovskou konferenci, kde by něco takového chybělo. A přece je dobré vědět, jak by bylo škodlivé, kdyby všichni klopýtali zpět do svých pokojů s opileckým řevem.Vyhněme se každé krajnosti – tak má pít katolík. To je umění katolického pití. Existuje spousta našich bratří, kteří jsou přesvědčeni, že pití je nemorální, a existuje i spousta dalších, kteří jsou přesvědčeni, že pití má skončit otravou alkoholem. Ale vyvážený přístup – katolický přístup – znamená mít čas, pohodu, smát se a někdy se i vyplakat, ale vždy s radostí a vděčností myslet na Boží štědrost v darování takových zázraků, jako je pivo a víno.

Pamatujme, že ztracené umění katolického pití nemusí nutně zůstat ztracené.

 

(příspěvek Seana P. Dailyho pro Americkou Chestertonovskou společnost)