Letošní cestovní zprávu z Toskánska (2017) jsem se rozhodl nazvat podle díla Johna Miltona, jednoho z největších anglických básníků nejen 17. století, „Ztracený ráj“. Vůbec tím nechci ani naznačit, že by ten můj text mohl svou poezií Miltonovi konkurovat, spíš uvažuji o tom, že bude možná následovat jeho osud, když jej katolická církev zařadila na Index zakázaných knih. V seznamu se udržel po tři staletí, tak uvidíme.

Vydali jsme se totiž do Říma k papeži, který se nazývá „římským biskupem“, abychom od něj nechali požehnat obraz lidické madony, kterou ztvárnil Zdirad Čech. Ten spolu s dalšími poutníky a především bratry a sestrami z řad Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského a kardinálem Dominikem Dukou cestoval letadlem, zatímco já s Pepém jsem využil nabídky Petra Řehoře, stavitele, znalce bílého vína a černého humoru, abychom se k němu přidali do auta a cestou do Říma i zpět se zastavili v Toskánsku. Byla to příležitost, jak mu v rychlosti a z vděčnosti ukázat pár toskánských pamětihodností. Pevně věřím, že jakmile se vzpamatuje z cesty, absolvuje pár lékařských zákroků a vyšetření, bude nám za cestu blahořečit.

Ač nejsem znalec aut, ani jejich obdivovatel, musím v této části textu udělat odbočku a s obdivem popsat stroj, který nás přepravoval. Po mém jednolitrovém oplu corse a volkswagenu to bylo cestování jiného druhu. Auto bylo dlouhé skoro jako autobus a bylo vybaveno neuvěřitelnými věcmi, kterých bylo tolik, že na kufr už nezbylo skoro žádné místo. To nás hnětlo, jsme malými auty zvyklí přepravovat kolem 25 beden vína a tento obsah jsme nedali žádným způsobem. Zato bylo možné, aby si řidič této osmiválclici nastavil několik druhů masáží na svém sedadle – např. vlnu, masáž pravého ramene, jakési třesení a podobně. Věřím, že příští model bude v nabídce mít i malé elektrošoky. Když se nasedlo do auta, z paluby vyjel displej počítače, kde byla navigace, rozhlas a umělo to i jiné kousky. Například když jste jeli trochu rychleji a překročili rychlost 220 km v hodině, navigace zmizela, na obrazovce se objevila lebka s skříženými hnáty a věta „Dovolujeme si upozornit, že v této rychlosti již některé systémy auta nemusí fungovat.“ Jeli jsme tedy poměrně volným tempem, protože jsme se rozhodli, že si cestu rozvrhneme a obvyklou trasu nepojedeme v jednom kuse, ale učiníme gastronomickou poznávací přestávku.

Dorazili jsme po průniku brennerským průsmykem do městečka se slibným názvem – Tramín.

Oběd v Panzanu u DariaAno, odtud opravdu tramín je. Poblíž místního penzionu se v restauraci stále ještě šlo živit chřestem, čehož jsme bohatě využili a další den slavnostně sjeli do Greve in Chianti, kde mají pěknou tradici. Už léta na místním muzeu vína visí cedule, že muzeum se opravuje. Ať tam přijedeme v kterýkoliv den  a hodinu, kromě cedule tam nikdy nikdo není. Snad vyjadřuje naději, že zkrachovalé muzeum opravdu někdy někdo obnoví. Protože jsme byli na jednu hodinu objednaní v Panzanu u Daria, jednoho z nejsvětovějších řezníků, ani jsme nekvíleli zklamáním a vyrazili na posledních pár kilometrů. Petra jsme provedli řeznictvím a odebrali se do Dariovy restaurace, kde se ukázalo,že náš mail nikdo nečetl. V rámci obohacování cizích kultur jsme tedy předběhli řvoucí stádo Američanů a byli uvedeni na terasu, bohatě zásobeni vínem a tolika chody, že poslední tři už nemohl jíst ani Pepé.

Popravdě, při poslední návštěvě jsem byl svědkem, jak Dario z pokladny tahá peníze, aby je dal zastavivším se bezdomovcům a tentokrát jsme zjistli, že „naše“ jídlo skončilo okamžitě v taškách, které si odnášeli méně majetní spoluobčané. Obsluha byla také místní, spíš snaživá a já si uvědomil, jak je pěkné, když má někdo srdce a snaží se dát práci lidem okolo a oni – aniž by byli číšníky – jsou děsně vděční a snaživí, na rozdíl od neumětelských arogantních číšníků u nás.Po společném fotu s Dariem jsme vyjeli vstříc ubytovně v Maccianogrosu. Na příjezdové cestě jsem se málem srazili s Gabrielou, naší ubytovatelkou, byli jsme jí zlíbání a večer ještě vyjeli do Montepulciana, kde se pár obchodů změnilo.

Teprve další den jsme se vzpamatovali z návštěvy řeznictví natolik, že jsme po snídani u Laga TrasimenaKupodivu některé i k lepšímu, narazili jsme na novou vinotéku s enomatiky, prochutnali se řadou vzorků a odebrali se na ubikaci ke spánku.Nový majitel ji vybavil televizí, mozaikovými stoly a možností posnídat, má ještě řadu plánů a pochopení pro stálé zákazníky, protože Pepé na něm dosáhl asi 60% slevy. Docela rád bych ho poznal, je to mládenec, jehož tatínek je obyvatelem Palerma a hochovi usedlost evidentně koupil na hraní.

Ochutnávka u Paola (firma Campotondo) ve Val d Orciadojeli do Sinalungy k Da Forcillo, naší osmdesátileté majitelky úžasné restaurace. Zrovna neměla službu, nicméně lanýžová sienská pizza je stále stejně dobrá, podobně jako další pochutiny. Jestli teď někomu připadá, že jsem pořád jen jedli a pili, je to tak správně. A vzhůru na Řím. Ubytování nedaleko Santa Croce, večeře v celkem slušné restauraci s zajímavými kocemi a vongolemi, tedy škebloidní záležitostí a nocleh v hotelu Milton. Ano, nikoli „Hilton“, ale Milton. Generální audienci u papeže, žehnání obrazu, drobný úpal, všudypřítomné vojáky s prsty na spouštích samopalů a tragickou večeři v restauraci, kde čepují plzeňské pivo nebudu podrobně popisovat. Další den nás čekala soukromá prohlídka Říma, při níž jsme se zaměřili na nalezení zmrzlinárny u Pantheonu, kde mají 150 druhů zmrzlin. Večer pak s řádovými přáteli, prof. Kuthanem a režisérem Jirkou Strachem jsme se pokorně odebrali do původní „jedlé“ restaurace na pár sklenek. Když si prohlížím fotky, raděj nepočítám, na kolika procentech z nich někdo z nás drží číši vína. A pak vzhůru domů! Pochopitelně opět přes Toskánu se zastávkou u dvou našich známých vinařů,

zakoupením vína a závěrečným obědem v rakouské příjemné tradiční hospůdce s katolickými židlemi, soškou Krista v rohu místnosti a jediným ne zcela tradičním vybavením, totiž poněkud tmavší obsluhou, zato znalou jídla a pití, usměvavou a vstřícnou. Co neměli na jídelníčku, to nám na přání udělali, takže náročná duchovní pouť byla završena typickým katolickým obžerstvím.