Před několika lety jsme ochutnali na Kladské, což je za Mariánskými lázněmi, něco z umění Vlasty Reitmajera, který tam vaří v malém penziónku. Trochu mi to připomíná autory píšící o francouzských restauracích, kde žroutům stojí za to vážit desítky kilometrů dlouhou cestu kamsi na vesnici, aby se tam skvěle najedli. Trochu jsme vše zkombinovali s poznávacím výlete, na jehož konci a vrcholu se skvělo setkání s proslavenou zvěřinovou kuchyní na Kladské.

Výhodou cestovatele z Prahy je, že do Mariánských Lázní může projet jak Petrohradem, tak Mnichovem. Pepé to komentoval slovy, alespoň v prvním případě, že jsem pořád toužil do Petrohradu na bílé noci, tak ať se dívám a rychlostí blesku prosvištěl první vesničkou, aby za chvíli trefil na Mnichov. Podle plánu jsme dorazili do Mariánských Lázní, kde jsem si chtěl prohlédnout kolonádu, jejíž kovové prvky byly odlévány v moravském Blansku, ale především jsem chtěl ochutnat – nikoli vodu – tamní oplatky. Když jsem po šesté hodině večerní sestoupili z hotýlku v lesích na kolonádu, zjistili jsme, že většinou už v šest jsou všechny provozovny zavřené. Další ranou bylo, že jsem nechal v hotelu peněženku. Cesta do kopce byla krušná, bez vidiny osvěžení. Nevím proč nám přidělili pokoj pro invalidy. Ten, kdo tam vstoupil jako zdravý člověk, snadno mohl jako invalida odjíždět, protože voda tekoucí ze sprchového kouta se rozlévala po celé rozlehlé koupelně. Zlomit si nohu při noční cestě na toaletu jsem ale nemínil.

Mezi ubytováním a krušnou cestou za oplatky jsme si ale odskočili na oběd právě na Kladskou. První zážitek byl neuvěřitelný. Dal jsem si jako hlavní chod zvěřinový talíř, kde byla křepelka, špalík srnčího hřbetu, kousek kance obaleného šunkou a plátek jelena. U všeho různé přílohy, snad nejlepší červené zelí s kapkou aceta balsamica a větším dílem červeného vína při dušení. Jako předkrm jsem si dal terinku foie gras, Pepé pak husí játra jako teplý předkrm v omáčce z rozinek nakládaných v koňaku, vypodložené podušeným jablečným plátkem. Závěr v podobě palačinek tenkých jako průklepový papír, kopeček zmrzliny a digestiv. Úmyslně nic nepíši o aperitivu a vínu ke zvěřině, čtenář by zbytečně záviděl.

Operativně jsem rozhodl, že další den navštívíme zámek Kynžvart, bývalé sídlo Metternichů, pak se znovu vrátíme dojíst to, co jsme na Kladské v jídelním lístku ještě zanedbali a pojedeme do kláštera v Teplé, kde můj spolužák Zdeněk Lobkowicz je opatem.

V Kynžvartu jsem absolvovali jak okruh interiérů, tak muzeum kuriozit, ačkoli Pepé seknul drápkem, když jsem se ptal, jestli půjdeme i na ten druhý okruh, že prý ano, pokud se nebojím, že si mne tam jako kuriozitu nechají. Viděl jsem tedy víc, než jsem čekal: stůl z Vídeňského kongresu, jídelnu s nádobím, které hrálo v Menzelově filmu Obsluhoval jsem anglického krále, dvě mumie, katovskou sekeru a několik dalších užitečných věcí. Po okraj naplněni kulturou jsme zamířili na oběd. Tentokrát mi zbývalo ochutnat zajíce s brusinkami a klasickou svíčkovou, což se stalo a nelitoval jsem. Pepé se po předkrmu – tataráčku, pustil do hovězích plátků, které také neměly chybu. Zkonzulovali jsme s Vlastou výrobu omáček, zelí, zakoupení konvektomatu a další důležité životní kroky a zamířili přes Teplou domů.

Proč ona „trocha Alp v Čechách“?  Kníže Schönburg- Walenburg nechal po roce 1875 dovést na stavbu loveckého zámečku prvky za Švýcarska a vznikla tak během několika let maličká osada, připomínající krásnými smrky s větvemi na zem, jezírky, slatinami  a celým pojetím krajinného osazení, spíše vesničku v podhůří Alp. Dodnes má své kouzlo. O zájmu o ubytování a posezení u dobrého jídla svědčilo i to, že náš kamarád s rodinou nemohl bydlet u své matky v penzionu, ale musel si pronajmout ubytování za Mariánskými Lázněmi. Také během dvou hodin oběda jsme zaslechli alespoň deset odmítnutí žadatelů o azyl – pokud neměli rezervaci, vzhledem ke kapacitě malé kuchyně byli zdvořile vypoklonkováni ke konkurenci.

Rozhodně to není žádný propagační článek, za který bychom dostali slevu při obědě, ale svědectví stabilně nadšeného strávníka. Budete-li hledat foto jídla, máte smůlu – byla tak dobré, že jsme se do něj pustili dřív, než nás napadlo něco vyfotit.